čtvrtek 20. listopadu 2014

     Nestihla to, nestihla!

     Jakože přijít tak akorát, aby v půli rozdělané práce na pastvině milá služka nezjistila, že za hodinu je tma, a že i kdyby se na hlavu postavila, nic s tím nevzmůže.

     Kyš, kyš, kyš. Obligátní přednášku na téma „v Rusku jsou totiž normální, protože ti zimní čas jednou provždy zrušili a jsou vysmátí!“ jsem přijal jedním bílým uchem dovnitř a druhým kdysi bílým a nyní blátivým ven, protože tohle opakující se téma je už fakt otřepané.

     Možná ještě víc než práce samotná, ale práce se nás naštěstí dnes netýkala.

     Tedy pokud bychom za práci nepovažovali i naši odbornou (dle služčina názoru prý odpornou) asistenci u všech těch činností, kterými si služka obohacuje den, jakože přinášet seno nové, odnášet seno staré, uklízet a odvážet bobky a navážet vodu. Ono totiž vůbec není od věci si čas od času ohlídat, jestli to všechno dělá správně!

     A ideálně z bezprostřední blízkosti, samozřejmě.

     A tak když se mě ledovým hlasem zeptala, jestli na té plachtě, na které již měla naházené seno, opravdu zrovna teď musím stát dvěma chudinkami nožičkami ze čtyř, po chvilce přemýšlivého mlčení jsem přešlápl. Z mé strany naprostá velkomyslnost, akorát že se mi nějakým záhadným způsobem podařilo sice jednou chudinkou nožičkou prostor plachty opustit, ale tou protilehlou se na ní zase umístit, což služce evidentně nepřineslo kýžený efekt.

     Propíchla mě pohledem zlé tchyně, takže jsem se radši klidil, protože se mi docela klidně mohlo stát, že bych šel sedlo zkoušet po tmě. A asi nemusím dodávat, že o podobnou zkušenost jsem věru nestál.

     Váš chudáček koníček

WP_20141120_003

WP_20141120_006




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: