středa 3. prosince 2014

     Činili jsme se, oba dva.
     A pěkně celou noc.

     Vyrobil jsem pod sebou hmotu, která by se z fleku dala prodávat coby „humus“, přestože vlastně ještě tím humusoidním procesem neprošla.

     A že bych za svou snahu a píli od služky obdržel pochvalu, jsem ani neočekával, protože blbka pro tohle nikdy pochopení neměla a nejspíš ani mít nebude.

     Vlastně jsem rád, že do nás jedním hodem nezabodla vidle, protože přesně na tohle ona vypadá, po každé naší noci strávené ve stáji.

     Nahoru na pastvinu nás ráno odvedla majitelka Amíka a naprosto přesně vím, proč jsme k snídani dostali jen hrstku jádra. Protože to určitě takhle vymyslela moje služka! Ona je naprosto posedlá všemi možnými konspiračními teoriemi, jakože když je elektrický plot obalený ledem, že zcela určitě půjdeme zkoušet, jestli se skrz to dá projít, a že tudíž bude nejlepší aplikovat preventivní plán, který spočívá v tom, že ve stáji dostaneme nažrat MÁLO, abychom venku podlehli primitivní potřebě „jít žrát“, nikoliv courat kolem ohrad a hledat, kde stromy udělaly díru.

     Je blbá, až to bolí!

     Navíc co čert nechtěl, stromy žádnou díru neudělaly. Pravdou je, že do plotu napadaly, ale ve všech případech zůstaly viset na té pevné bílé pásce, která nehodlá polevit, protože je konstruovaná na mnohem silnější kalibr, než je hloupá ledem pokrytá bříza nebo osika.

     Máme fakt těžký život.

     Po obědě si nás vyzvedla služka, že prý zkusíme jít na vycházku, abychom vylezli aspoň do jednoho kopce. Už je s těmi svými kopci fakt trapná! A přestože se nejvíc obávala náletu sáňkujících dětí, z trasy na hřbitov nás nakonec vyhnalo praskající větvoví, protože promenádovat se v ledovém království asi opravdu bezpečné nebylo. Borec Amík tentokrát nešel na vodítku coby doprovod, protože služka mi kvůli kluzkému terénu sehnala do sedla jedno z Áček, a zatímco mně se nahoru do kopce vůbec nechtělo, Amík služku v sedle pojal coby „určitě se bude utíkat“, což byla jasná zrada.

     Měl by se mnou držet basu, a ne se jí vtírat!

     A když zapraskal ten strom a začalo se to někde poblíž řítit k zemi, lekli jsme se oba, a hádejte, který bílý koník dostal vynadáno. A tohle fakt spravedlivé nebylo! Jako kdybych já mohl za to, že mám v sedle děcko.

     Cestou zpátky zdržovala jak jinak než moje služka. Nejdřív že jí je zima a že sleze a půjde chvilku po svých. Pak že jí začalo fest táhnout na zadek a že jí co nevidět obě půlky přimrznou k sobě, a že tedy zase radši naleze, jenomže jak byla prokřehlá, nedokázala zvednout nohu do třmenu, protože konstitučně je za ty roky přizpůsobená mně, zatímco Amík je přece jen o dvacet čísel větší. Pak jsme nechtěně zabarikádovali příjezdovou cestu do školky, když služka složitě zkoumala, jestli z té proti-autové zátarasy dokáže na Amíka vylézt, když je ta věc celá pokrytá ledem, aby se nakonec do sedla vyškrábala samovolně o pár desítek metrů níže.

     Ona není blbá, ona je ultra blbá. Dneska jsem se za ni styděl, ještěže na mně neseděla!

     Váš chudáček koníček

WP_20141203_028

WP_20141203_044




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: