čtvrtek 20. ledna 2011

Začínám si zvykat, že dny se dělí na „se služkou“ a „bez služky“.

Naštěstí na dnešek připadla varianta číslo dvě, což v praxi znamená pěkné počasí a klídek. Ráno šup do Hobitína, nerušeně, a navečer bez stresů zpátky do mé noční zahrady. I když vlastně jeden malý stres byl. Tedy vlastně velký, i když v něm nešlo o život, nýbrž o kýbl. Jakože o MŮJ modrý kýbl s večeří, což by se vlastně klidně mohlo charakterizovat jakožto extra stres. Ale popořadě.

Včera jsem kromě služčiny sadistické touhy jezdit okusil ještě jednu hrůzu: ohradník. Vyvedla mě z Hobitína, nechala čekat u plotu, a než zavřela, nedopatřením jsem si čichl k lanku a vyletěla jiskra. A jelikož vyletěla od mého nosu a já odskočil a okamžitě jsem demonstroval poplach a rozhořčení, propadla služka záchvatu smíchu (proč se tomu divím?) a nebyla schopná ani jít se mnou do stáje, jak se tlemila. Což je jasný důkaz vztahu, který ke mně má, protože kdyby byla aspoň trošku vychovaná anebo chápala mé duševní zlomy, nikdy by se takto nezachovala.

Logické tudíž je, že jsem dnešní večerní přesun z Hobitína na noční zahradu extrémně řešil, byť jiskra nevylítla. A jak vypukla panika, provlékla se Hance i Sára a utekla. Hančiny obavy, že kobylka začne pobíhat a kozlovat a že já se k ní přidám a už nás nikdy nikdo nezastaví, se nakonec ukázaly být liché, protože už jenom fakt, že se Sára řítila k MÉMU kýblu, tento průběh večera samovolně anuloval. Ano, roha jsem vzal také, ale ryze na obranu mé večeře!

Hobiti totiž jádro nedostávají, protože jsou kulatí až moc, takže z jejich strany jasná závist, a právě proto bylo nutné situaci okamžitě a uvědoměle řešit.

Ale jako dobře to dopadlo, obsah kýble jsem zachránil. Jaká úleva!

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: