úterý 27. ledna 2015

     Trpím.
     Řvu.
     Řvu celou noc.

     Řvu i přes den, aby bylo dostatečně demonstrováno, čím právě procházím!

     Jsem si jist, že služce vůbec nejde o nějaký můj absces, nehledě na fakt, že ten absces už jen z názvu je MŮJ a tudíž já si s ním budu dělat, co já uznám za vhodné. A mezi to rozhodně nepatří 23 hodin absolutní samotky mezi čtyřmi stěnami!

     Jen ať si služka přizná, jak ji uspokojuje, že jsem nadměrně frustrován a deprimován a zcela vyřván, protože hlasivky chudáčka koníčka opravdu nejsou stavěné na celodenní volání o pomoc!

     Tak aspoň že mi borec Amík odpovídá, protože ten stojí pro změnu u plotu a volá na mě shora. Je docela škoda, že se nejedná o obytnou zónu, protože po tomhle celonočním představení by určitě žádné oko nezůstalo suché, služka by od prvního souseda dostala do držky a já bych se dočkal konečně nějaké spravedlnosti. A ne, že ona se ráno těšně před rozedněním přiřítí, a místo aby mě IHNED dovedla k Amíkovi, mi počne strhávat všechna ta obvazovátka z chudinky nožičky a ještě u toho remcá, že jsem to na chodidle prošoupal a že zapařovák tudíž funkci nesplnil.

     A co jako?

     To jsem měl nervózně chodit po třech, kvůli jejím krásným očím?

     Beztak mi to určitě blbě zabalila ona, akorát to na mě trapně svádí. Anebo je naštvaná, že jsem rozkouskoval ten její milovaný tyrkysový krepák, do kterého s oblibou balí kopyta, protože tenhle materiál drží sám na sobě a udělá krustu, akorát se nesmí skrz něj celou noc chodit.

     Což není můj problém, protože já jsem se o žádný krepák neprosil!

     A nejhorší bylo, že mě nahoru za Amíkem neodvedla, zrádkyně. Že prý chudinku nožičku necháme pár hodin dýchat, a pak pokus zopakujeme, a na nějaké mé protesty absolutně nebrala zřetel.

     Naštěstí Amík musel pod sedlo, a tak služka místo aby si nejdřív udělala všechny ty věci ve stáji, pro něho došla ihned, abych ve stáji nebyl sám, a pustila nás na dvůr. Abychom se prý protáhli, tedy hlavně já, jenomže chodit po dvoře byla děsná nuda, takže jsem se nejdřív vytrvale cpal zpátky do stáje, přičemž mě služka velmi nevybíravě vystrkávala zpátky ven a jestli prý nejsem úplný debil.

     Což samozřejmě nejsem, to vím i bez jejích stupidních komentářů.

     A pak jsme aktivně vytrhali trsy trávy i s tou geotextilií pod ozdobným plůtkem, rozhrabali takový ten ozdobný kačírek, a když se pak Amík jako správný borec vydal prozkoumávat hromadu uhlí a málem zahučel do sklepa, byla to prý poslední kapka pro služčiny nervy.

     Tu příhodu o kozlíně, kam jsem mezi hromadu naštípaného dřeva napůl vlezl, bych si raději nechal pro sebe, i když nechávat tam bobky nebylo úplně moudré.

P1000634

     Poté následovala část nazvaná „já už tedy asi do stáje nechci“, aplikovaná z mé strany, ale tenhle boj jsem bohužel prohrál, a když pak s Amíkem služka odešla zaklusat, řval jsem vytrvale a tentokrát směrem do města, nikoliv k oknu (tedy k pastvinám). Pravdou je, že venku byli necelou hodinu, ale když počítáte vteřinu po vteřině…

     Utrpení, fakt že jo.

     A pak ta podlá zrádkyně využila mého návalu štěstí z návratu borce Amíka k tomu, aby mi na chudince nožičce vyrobila cosi, co už ani nevypadalo jako zapařovák, nýbrž jako biologická zbraň. A abych to znovu chodidlem neprošoupal, nacpala mi kopyto do rukávů starých bund a přelepila to takovou tou kosmonautskou stříbrnou páskou tak důkladně, že to vypadalo, že mám zasádrované dvě chudinky nožičky najednou.

     Jak mám sakra s tímhle celou noc chodit?

    Váš chudáček koníček

P1000633




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: