pondělí 2. března 2015

     Já bych to s tím pucováním nepřeháněl.

     Přece jenom jde o MOJI špínu a já si se svou špínou budu dělat, co já uznám za vhodné, a ne že se na mě vyřítí přesila v podobě dvou dětí a minimálně deseti různých mučících pomůcek, rýžákem počínaje a kovovým hřbílkem konče (protože kovové hřbílko určitě vymyslel masový vrah chudáčků koníčků).

P1010029

     Bohužel služka trvala na tom, že dneska musíme vypadat aspoň trošku k světu (docela by mě zajímalo, k čemu jinak vypadáme, když to do „k světu“ zrovna nespadá). A tak se na nás dětičky vyřádily, dokonce i moje jinak zakázaná hříva byla součástí, a že prý proběhne exkurze dětiček místní školní družiny.

     A fakt že jo.
     A já je viděl!
     A ty barevné bundičky a plné igelitky pečiva, jablíček a mrkve samozřejmě také, takže když nudle dětiček štěbetavě přicházela od mostu, zdravil jsem už z dálky. Samozřejmě jejich igelitky, protože ty byly pro mou stávající existenci nutnostní, a tak když průvod vpochodoval do stáje, cítil jsem se extrémně, ale opravdu extrémně frustrován, protože jsem byl uvázaný a všechny ty igelitky byly v chodbičce a já tam nedosáhl!

     A pak začala služčina trapná přednáška, co jsme zač (zapomněla na přídavná jména typu „báječní, skvělí, neodolatelní, dokonalí a především ubozí a týraní a mučení), kolik nám je a také že jsme koníkové jezdečtí a že umíme skákat přes překážky. Celou tu dobu jsem na sebe výrazně a důrazně upozorňoval a snažil jsem se vyrvat žlab (když nechtěla povolit ta tyč s vodítkem, která je součástí žlabu), abych byl přímo u zdroje. Ale prostě marná to snaha, nikdo mě vysvobodit nešel. Až teprve když služka zahájila „ukázky“, jakože nasazení uzdečky a osedlání, jsem byl z ohlávky propuštěn, a musel jsem vyvíjet velmi kreativní akrobatické kousky, abych najednou zvládl jak vyhýbání se uzdečce, tak i děsně nejvíc nenápadné šacování bundiček, jenomže dětičky čekaly na pokyn a nic dobrého z nich nevypadlo.

     A ještě mi služka udělala ostudu, protože nahlas řekla „a tady, milé děti, vidíte, jak to vypadá, když bílý koník zlobí“, a až teprve pak jedno z dětiček zahlásilo, jestli ty koníky vůbec něco papali, když mají tak strašný hlad.

     Služka po mně sice střílela hadím okem, ale já si byl moc dobře vědom faktu, že v rámci exkurze platí „nezabiješ koníka svého“ a že jsem tudíž plně chráněn. A pak se mi podařilo velmi fikaně využít situace, kdy dětičky dostaly za úkol si nechat jednu dobrotu v ruce a igelitky odložit vzadu ve stáji, a jak ony ty pytlíky otevíraly přede mnou, ihned jsem se se jim tam vetřel a podařilo se mi něco málo jim sebrat.

     Protože jinak bych tam nejspíše zkolaboval vysílením!

P1010033

     Jízdárna je naštěstí ještě pořád nezpůsobilá, takže jsme dětičky vozili před stájí, a byla to největší švanda, protože služka neviděla za roh, kde jsem prováděl psí (jakože koníkovské) kusy. Akorát ještě kdyby mě Anetka nenaprášila, a asi nebylo úplně moudré po Anetce trošku (ale fakt jenom trošku!) šlapat, jenomže když ona ta představa, že všechny ty dobroty sežere borec Amík a já ne, byla silnější než morální kodex.

     Služka mi poté s líbezným výrazem slíbila, že tohle mi dá patřičně vyžrat, tak doufám, že to bude mrkvového původu.

     Po skončení exkurze jsme ještě museli na vycházku, kde jsme zlehka zaklusali, ale bez těch podkov to fakt není žádná sláva, v mém případě. Tak snad napadne půl metru sněhu, abych podkovy dostat nemohl a nemusel jsem pracovat vůbec.

     Váš chudáček koníček

P1010035




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku:

Woah! I'm really loving the templatetheme of this website. It's simple, yet effective. A lot of times it's hard to get that perfect balance between usability and visual appeal. I must say you have done a great job with this. In addition, the blog loads super quick for me on Firefox. Excellent Blog!