čtvrtek 27. ledna 2011

Má snaha změnit služčino rozhodnutí, co se týče šesté lekce „jdeme do Dvorečku a nechováme se jako debil“, bohužel zúročena nebyla, a to i přes nezvratný fakt, že jsem se jako debil choval. Vlastně od první chvíle, kdy jsem služku zahlédl, protože místo mrkví na mě zamávala ohlávkou, a to neměla dělat. Ohlávky žerou Finy a nejvíce ty Finovy!

Série pokusů, jak si zachránit holý život před Finy žeroucí Finovo ohlávkou, dopadla špatně, protože služka zahodila ohlávku a šla mě odchytit holou rukou. Nejen že v ní nic neměla, ale ani v kapsách nic neměla, což už bylo hodně na pováženou, ale já blbec s ní do stáje nakonec šel. Tedy ne tak úplně dobrovolně, neboť jsem byl stále ve střehu a přidupával jsem, protože přes cestu se válelo polínko, které tam nastražila služčina Lakyna. Přitom služčin pes by už měl mít vypěstovanou úctu k chudáčkům koníčkům, protože ti pak mají šok a stres.

A jako stres dneska opravdu hustej. Ve stáji mi nešlo hodit bobky čtyřikrát, což je průměr vztahující se k běžnému stresu. Vytlačil jsem první hromadu... A za pět minut měla přijít druhá a ono nic. Tak jsem se snažil, tlačil jsem ze sebe střeva, poulil jsem oči, zatímco služka čekala s lopatou v ruce, jestli něco bude. Ale fakt nic. Pak jsem hrabal předkem, abych se když tak zachytil o prkno a mohl celý ten box zbourat (což také nevyšlo) a samozřejmě jsem se klepal, což ke stresové situaci patří. Ale jako právem, protože od samého rána bučely z kravína opodál krávy a všichni víme, že kráva je samostatná kategorie, co se týče mých stresů.

Obdobně probíhala i lekce pod sedlem. Služka pochopila, že k první louce musí po svých, protože kdyby seděla na mně, já bych ke kravínu nešel ani omylem, a předvádět vysokou jezdeckou na ledu se jí nechtělo. U kravína usoudila, že nasednout raději až na louce, takže jsme se probrodili sněhem, a když na mě usedla, převzal jsem obranu nás dvou já. A okamžitě jsem vyhlásil poplach prvního stupně, protože veprostřed bíle zasněžené louky byl pruh zelené trávy, způsobený pramenem vody. A jistě chápete, že tohle žralo Finy úplně nejvíc, a jak to bylo natažené přes úplně celou louku, můj stres dosáhl nejvyšších hodnot. Služce odskakovalo koleno, jak mi tlouklo srdce, fučel jsem, a po sérii naprosto excelentních překroků na LEVOU stranu (nebylo zbytí, protože bubák byl vpravo), služka vznesla k nebi krátkou modlitbu (kalíšek mě chraň!“), a že to aspoň zkusíme. Jakože přejít to, abychom mohli pokračovat ke Dvorečku.

Tak jako málem jsem umřel, ale na druhou stranu jsme se nakonec dostali. Samozřejmě jsem alarm nevypnul, takže celou dobu vyvrácený krk, oči metr před sebou (jak velí první Finův zákon), a když jsem se zasekl na silnici, protože o dva kilometry dál byla taková ta věc na melioraci, která už tam je přes šest let, vylézaly už z ní kalíšky hromadně. Ale jako nebila mě, to je fakt, a protože nic nejelo, zatancovali jsme si na asfaltu a já pak milostivě slezl na louku.

Hloupé bylo, že foukal vítr, jakože ledový severák s krupkami sněhu, protože služka se v tomhle cválat neodvážila, nebylo vidět na cestu tak dobře, jak by si ona přála. Je blbá, já bych to v pohodě zvládl! Nechala mě cválat pouze v závětří podél lesa a to je ještě jednom trapně tempem 400, což je vopruz, a když pochopila, že dneska kruhy a ohýbání fakt nehrozí, i kdyby mi oči vypíchla a uši uřízla, vrátili jsme se do Hobitína.

Jinak zahozená otěž se mi líbí, když mám v přestávkách pauzu. To jde krásně udělat hlavou vývrtku a vyhrbit hřbet, a kalíškování služky mě fakt netrápí. To má za trest! Za to její pitomé zuřivé víchování, protože jestli něco začínám opravdu z hloubi duše nenávidět, tak slámu v jejích prackách. Sláma se má žrát!

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: