sobota 29. ledna 2011

Dělají ze mě akorát tak blbce. Jakože opravdu!

Třeba dnes ráno. Jakmile se rozední, přesunu se do přední části zahrady, abych viděl Hance do okna. Vykukuji za zdí a čekám, kdy už mi konečně ponese kýbl. Čas letí, Hanka nikde. Pak vyběhnou psi, z baráku, a zase nic. Jako největší trubka na planetě Zemi volám, nevyslyšen, nevnímán... opuštěn a sám.

Pak konečně vyjde Hanka a nese rohlíky. Jenomže je nese králíkům! Pohled na týraného chudáčka koníčka za zdí ji absolutně nebere, už je stejně bezcitná jako moje služka. Tedy není, protože můj zbídačelý pohled ji nakonec obměkčil a rohlík jsem dostal také. Aspoň něco! Protože kvůli tomu rohlíku jsem musel nejdřív utíkat nahoru, ke žrací bedně, poté zpátky za zeď, a Hanka se mi smála, zatímco já trpěl.

A nebylo to ten den poprvé, protože podruhé se mi smála, když nesla ohlávku a já zpanikařil, že se jde jezdit. Na dnešek totiž připadalo služčino ježdění, ale služka nedorazila; kuloáry tvrdí, že má zánět v krku, ale realita je taková, že s trenérkou a dětmi navštívili Klárku, aby zkusili, jestli je bílá Eliška obsednutá.

Hanka naštěstí na mně jezdit nechtěla, šla si pro Sama. Jak hluboká úleva!

A hobit si dnešek opravdu vyžral, se vším všudy. Nejdřív že se nechce nechat dát chytit, ale Hanka má osvědčené triky (takové ty trapné s dobrotami a tak), a tak byl osedlán a naužděn a mělo se jít na vycházku, spolu s Hankou a dětmi. Ledové a vichrové počasí je však hned na první louce otočilo, a když se vraceli zpátky, došlo k ohrožení života u vrátek.

Na této okolnosti má lví podíl služčina Lakyna, protože smyslem života tohoto psa jsou dvě věci: aport a běhání podél plotu (za předpokladu, že na druhé straně také běhá a hystericky řve jiný pes). Čuba za plotem vedle Hančina baráku se tudíž rychle naučila spouštět poplach, akorát že místo Lakyny tam zrovna byl Sam. A Sam se lekl, uskočil a vzal sebou vrátka, třmenem. Takže panika největší, protože vrátka žerou nejen Finy, ale i hobity, načež branka vytržená z pantů na Sama padla. Visela na něm, tloukla ho přes nohy a rýsoval se z toho pořádný průser, ale hobit prokázal jistý záblesk odvahy, protože se prudce otočil, jakože proti vetřelci. Pravděpodobně chtěl vykopnout, ale již nebylo třeba, vrátka spadla a Sam byl osvobozen.

Mezitím jsme na opačné straně usedlosti zpanikařili my, škoda, že nešlo nervozitu vyběhat, nejlépe kalupem po ledu.

Hanka poté, co osvobozený Sam pospíchal za námi, provinilou čubu za plotem pořádně seřvala, akorát že tím k smrti vyděsila mě, takže jsem se radši zdekoval do nejzadnějšího rohu a nasadil jsem výraz „já tady vlastně vůbec nejsem“.

Protože jediné, co opravdu jsem, je chudáček koníček. Nejvíc.

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: