čtvrtek 3. února 2011

Nebylo to poprvé, co jsem měl v noci návštěvu.
Z údolí, které začíná na opačné straně vesnice, za mnou občas přišli poníci a trošku jsme se seznamovali přes plot (právě od nich mám na pleci kousanec). Ta největší černá mě totiž miluje, je v říji a chodí za mnou, protože jsem žádaný typ. V údolí jich je celkem šest, ale mou obdivovatelku doprovází jen bílá kamarádka a zhruba roční hříbě, zbývající členové zůstávají doma. Což je dobře, protože jim velí hřebec, a ten by se asi chtěl bít.

Hanka se ráno lekla, že tam nejsem, protože návštěva se mnou zůstala až do bílého dne, a když prasklo, že tam jsem, ale že nejsem sám, hrklo v ní podruhé, protože to vypadalo, že plot umřel. A to by byl problém, protože honičkám se já zásadně nevyhýbám, takže Hanka nečekala a okamžitě volala posily, protože její malá dcera marodí a Hančin čerstvý zápal plic také není na podobné akční manévry stavěný.

Než přijely trenérka se služkou, odhalila Hanka, že plot stojí, a pokusila se o jiný zasedací pořádek, jakože já a hobiti do Hobitína, a návštěva na dvůr, aby mezitím neutekla.

A tak se s polodivokým stádem zpátky do údolí vydaly trenérka, služka i Hanka, které se s pohlídáním nabídla sousedka. Velmi veselá akce, protože ohlávku znala viditelně pouze ta černá, zatímco bílou služka nemohla ani chytit, natož ji nacpat do ohlávky. A když potřetí proběhl smyk, kdy služka zmítajícího se poníka neudržela ani omylem, rozhodla se čúza lapit hříbě, a to i za cenu, že mladé tuplem nebude vědět, o co jde. Ale měla pravdu, dvě stě kilo živé váhy se dalo snadněji ubrzdit, než tři sta, přestože s ní hříbě cvičilo jako na spartakiádě. A že bylo na co se dívat! Svíčky, divoké úprky po pleci a snaha vytržení se, ale služka měla dlouhé vodítko, na hříběti MOJI provazovku, a když došlo k nejhoršímu, smykovala stylem ABS, což jí pomohlo k nepřistání na držku a následnému brzdění hubou napřed.

Největší srandu měla ze služky trenérka. Pokaždé, když se hříbě rozběhlo a služka musela utíkat také, aby neupadla, dostala záchvat velmi hlasitého smíchu, čímž hříbě plašila ještě víc, ale je nutné uznat, že služka přesně věděla, co a jak. Že prý ZKUŠENOST!, a jako nechápu, co tím chtěla naznačit.

Každopádně nejlepší číslo celé estrády byla sekvence, kdy hříbě odmítalo jít dopředu, takže jej služka táhla, a protože pod nimi byl led, hříbě jelo. Záchvat smíchu nad „teta táhne koně!“ byl slyšet až k nám, protože my jsme byli seřazeni u plotu a vše jsme monitorovali. Ono to bylo docela veselé, když nás Hanka přemisťovala, protože Sam to děsně řešil, zatímco Sára honem utíkala řešit, jestli po mně něco nezbylo v kýbli.

Poníci byli vráceni na své místo a správci objektu nabídnuta pomoc, tak snad už se stádo v okolí courat nebude.

A já?
Já to odnesl nejvíc, protože já musel pod sedlo. A protože všechno už nadoraz zmrzlo, byla to mega trapná hodina, kdy jsem jako trubka musel v kroku chodit vlnovky, oblouky a další prkotiny, na kterých si služka chladila žáhu. Je blbá!

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: