čtvrtek 10. února 2011

Mé osobní štěstí nemělo dlouhého trvání, protože dnes služka dorazila a vypadala velmi natěšeně, od chvíle, kdy uviděla mé oči. Asi jí v kapse svrběly kapky. A přitom dneska kdovíjak hodně sluníčko nesvítilo, protože podrážděné mám oči právě od sluníčka (jako každé předjaří, i když od doby toho fuj zánětu už si to služka pečlivě hlídá).

A jako vopruz, musel jsem do Dvorečku. Znovu! A znovu jsem se tvářil, že jsem tam nikdy v životě nebyl, protože tam všechno žere Finy. A nejen ve Dvorečku, protože ještě než služka na první louce za Hobitínem nasedla, vyhlásil jsem poplach, protože za plotem kdákalo a pobíhalo cosi, co se prý jmenuje perlička, ale co rozhodně a nejvíc žere Finy. A bylo vymalováno, protože služka nevěděla, jestli se jí vůbec povede nasednout, a bohužel to riskla.

Pár minut jsme řešili, jestli odskakovat od perliček nebo se k nim přibližovat a ukázat jim, kdo je tady VELKÝ kůň, nebo to rovnou vzít tryskem od nich pryč, aby chudáčka koníčka náhodou nedohonily a nesežraly, ale nakonec se služce povedlo mě zaměstnat a tou největší oklikou se zdárně a úspěšně dostat na spodek louky a přejít silnici.

Prostě stres. Fakt hrůza. Tlouklo mi srdce tak, že služka ani nepotřebovala měřič tepu, měla to jako technopárty.

Na jízdárně ve Dvorečku zrovna pracovala Acre, dostihová dvouletka, které se líbím (služka správně poznamenala, že kobylka má vkus), akorát že jezdkyně z mé přítomnosti asi nadšená nebyla, protože moje přidupnutí, když konečně lama vylezla a ukázala „žeru Finy“, jí rozbilo výuku. Chvilku jsem chodil spolu s Acre, i když jen proto, abych nestál, a když přišla Kačka se Sergejem a Domča s Oliverem, musel jsem makat také. A jako fakt hodný kluk, protože jsem služku nosil, a ona pekelně nadávala, protože neměla sílu to zúročit. Ale už jen fakt, že jsem dokázal cválat na kruhu vedle pštrosího výběhu, s lamou opodál, a neměl jsem hlavu vyvrácenou ven, lze považovat zatím za největší letošní úspěch, takže žádám psychickou kompenzaci (pytel mrkve a bedna banánů by mohla stačit).

Kačka s Domčou pak skákaly. Služka striktně odmítla, že se bojí, protože to byla gymnastika, tedy in out křížek – kolmák, s náročnou výškou 50cm, ale nakonec najela, aby se neřeklo. Nevím, co ode mě čekala, protože jako sorry, ale kvůli padesáti číslům se já opravdu obtěžovat nebudu. Takže křížek jsem překročil jakože klusová kavaleta, a protože ze služčiny strany nepřišlo vůbec nic, co by naznačovalo „hop“, zapíchnul jsem to. Krásně jsem se velikostně do délky in-out vešel, do bidla před sebou jsem drcnul čumákem, takže spadlo, a obecenstvo vybuchlo smíchy.

Docela nezvyk, když se místo trenérčina řevu ozve chechot, protože vidět tohle trenérka, sejme služku první dlažební kostkou, která jí přijde pod ruku.

Ale služka najela znovu a tentokrát od ní pobídka přišla, takže jsme to hopli, a tím je sezóna považována za zahájenou, příště prý rovnou do parkuru.

Ekipa ze Dvorečku nás pak jela vyprovodit, až k lesíku, a když nás opustili, nemohl jsem to rozdýchat. Ale potěšilo mě, že mě služka nechala cválat, protože je prý hloupost nevyužít pružného povrchu k navrácení cvalové kondice.

V Hobitíně jsem strávil zbytek dne, což bylo fajn, a když nás večer Hanka rozmisťovala, jakože hobity do stáje a mě do večerní zahrady, málem jsem zkolaboval. Zaprvé Hance zdrhli hobiti a utíkali mi sežrat večeři, což jsem za plotem Hobitína málem nerozdýchal, a co jsem rozhodně netušil, bylo, že mi služka s Hankou přesunuly žrací bedýnku na zahradu vedle. A jako chápete, že když je vaše bedna přemístěná, tak že žere Finy! A nejen Finy, ona žere i hobity, takže hobiti nechápali, kde mám kýbl s večeří, čímž má večeře byla zachráněna.

A když jsem se do zahrady nahrnul já, málem jsem upadl šokem. Hanka mě lákala k bedýnce, takže jsem nakonec šel, i když mi prokazatelně šlo o život, a chvála pánu, nesežrala mě (bedna, nikoliv Hanka). A já jsem sežral všechno seno, protože to zcela určitě bylo jiné seno, když je i bedna jinde.

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: