Služka je fakt blbá.
Prohlásila, že analyzovala mou psychiku: prý trpím chronickou zoofobií. Ale mohla by mi to začít léčit, třeba mrkví nebo tak něco.
Zase pod sedlo, dneska, a že zrovna hezké počasí nebylo. Taky jsme byli vymóděni, já s bederkou, služka navlečená v Hančiných kovbojských chapsech s třásněmi. Jako faktem je, že dneska žádné perličky za plotem neběhaly a že se tudíž dalo pracovat hned po krokování, ale jakmile jsem naklusal, začala služka skuhrat. Že ji kvůli chapsům šimrají spoďáry v nejcitlivější partii a že se to NEDÁ vydržet, protože do toho lije jako z konve, což v ní vyvolávalo i nutkání čurat.
Že prý doslova vzrušující jízda.
A mě zrovna práce bavila, hrnul jsem se dopředu velmi ochotně, nečuměl jsem po každém ptákovi v okruhu dvaceti kilometrů, ani jsem panicky neuhýbal před odvodňovacími rourami.
Obklusali jsme louky, a po krátké oddechové přestávce znovu klus. Akorát že služka pochopila, že druhé kolo vzrušující jízdy už fakt nedá, takže jsme to zapíchli: já k trávě, protože hladomor je mrcha, služka v mém zakrytu také do trávy, akorát že zadkem napřed. A když si ulevila, cítila se jako znovuzrozená, i přes silný vítr a déšť. A směl jsem cválat, paráda!
Ve stáji na nás čekala kromě Hanky i Nikča, která Hance pomáhala a kterou jsem se pokusil pokousat, protože služka mě kvůli dešti víchovala, aby mě mohla zadekovat. A to je šílený vopruz: odpocka, víchování, odpocka a ještě jednou odpocka, nesnáším to a budu si stěžovat!
Váš chudáček koníček