pondělí 21. února 2011

Zima zatraceně přitvrdila.
A služka taky, protože se dnes jala vrátit k tomu, čemu ona říká přiježďování. A to i přes fakt, že připadlo trošku sněhu, takže zmrznout na kost půda zatím nestihla, a tudíž se klidně dalo jít na třetí louku, zaklusat či zacválat, místo vyšilování na kruhu apod.

Faktem je, že když se objevila, zrovna svítilo sluníčko, což ve mně podmiňovalo všelijaké veselosti, protože nahoře u truhlárny neustále jezdilo auto a určitě tam někde běhaly ty divné věci, kterým služka říká perličky a které žerou Finy. Tudíž se nelze divit, že polovina kruhu byla „pozooor! Jde mi o život!“ a druhá pro změnu „co kdybychom šli do Hobitína, jakože hned teď?“

A protože se služka masochisticky rozhodla jezdit bez třmenů (něco mi napovídá, že byla zmrzlá jako sobolí lejno), postupně jsme velký kruh opustili a zamířili jsme k plotu, jakože chodíme po stěně ROVNĚ a pak obloučky související s písmeny a tak. Prostě trvala na tom, abych přijížděl úplně přesně, jak chce ona, a přitom ona sama si nebyla jistá, jestli to má zrovna takhle vypadat.

Obloučky postupně nahrazovaly vlnovky o mnoha obloucích, a po krátké přestávce, abych si mohl vytáhnout, jsme vyklusali kopeček, s tím, že nahoře znova číhaly obloučky a vlnovky. Jako nakonec jsem přestal řešit perličky a truhlárnu a vyklenul jsem, ale služce se nechtělo mě drilovat další půlhodinu, takže mě donutila k několika přechodům z krok-klus-cval, a jelikož jsem je provedl korektně, tak konec mučení. Hurá.

Akorát ve stáji mě zradila. Nebyl jsem totiž zpocený, protože jsme vesměs pracovali v kroku a klusu, a že prý půjdu do Hobitína bez deky. A protože jsem měl chlupy připláclé, od deky, jala se mi služka je naježit, jakože prstama, a to jsem ji tedy málem sežral, protože to bylo snad ještě horší než víchování slámou. A pak už naštěstí klid.

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: