středa 2. března 2011

Nejděsivější ze všeho je naděje.
Protože dneska jsem i služku dojal, pomalu k slzám.

Na vině byl Béruš, který si vymyslel, že rapidně zhubne, a protože celkově se jeho stav trenérce nelíbí, rozhodly se se služkou, že na nás poštvou veterináře. Aby se podíval na Béruš, nabral nám krev a udělal nám zuby. Ovšem nejvtipnější bylo, když trenérka pár minut po rozhodnutí služce volala, že dnes ve čtyři, jestli chceme veta tenhle týden.

Takže zachovejme paniku. Služka pospíchala za mnou, abychom stihli dojít, protože počasí i přes problikávající sluníčko žádný komfort neposkytovalo, všechno je zmrzlé na kámen. A vítr, vítr dneska válel. Služka se mnou šla schválně zadem, abych neměl tendence se za Amíkem a Béruš vracet po silnici, kdybych nečekaně opustil Hobitín, a to si naběhla, protože jsme šli krokem přes oračku a strniště, kde foukalo rychlostí uragánu. V půli kopce musela na mě nasednout, protože mi nestíhala, ono jak mi došlo, kam vlastně jdeme, nabral jsem ďábelské tempo a pořád jsem po ní šlapal, nebo jsem ji táhnul jako kotvu.

Ale nejvíc legrační byl kopec. Jakože ten náš, kde je dole na úpatí stáj a zhruba v půli jižního svahu máme dvě pastviny. Navenek by se zdálo, že jižní svah bude teplejší a vlídnější, ale opak je pravdou, protože když sluníčko vylézá na východě, obchází kopec z druhé strany a na naši jižní stranu v zimním období téměř nedosáhne, protože než dojde, tak už zapadá. Takže zatímco druhá strana kopce byla krásně v závětří, s pípajícími ptáky, s naplno peroucím sluníčkem a vylézající trávou, což už by se klidně dalo specifikovat jakožto jaro, a my se vydrápali do nejvyššího bodu kopce, tak odtud začala nefalšovaná Sibiř. Zima, led, sníh a chladno jako v ruském filmu. Služka nadávala, protože během sestupu zmrzla na kost, a když jsem se zadřel u našeho výběhu, že dolů do stáje nejdu, protože chci na pastvinu, tak naštěstí zaštěkal Maňas, což služku donutilo jít se podívat, jestli tam Amík, Béruš a Megy jsou (kobylka konečně dostala papíry, a protože trenérka neví, jak se píše Meggie, tak je z Meggie Megy). A byli! A vítačka největší a Amík pištěl, nejenom kobylka, a já byl tak rád!

Služka spolu se mnou vedla Amíka a já pospíchal do stáje a vůbec jsem na ni nečekal, hrnul jsem se do dvora jako velká voda a honem do mého boxu a honem žrát seno, které tam bylo.

Trenérka byla dojatá, pořád mě osahávala a chválila, jak vypadám pěkně, jak mám letos hezké nohy (jakože pidi nálevku) a velkou záď, a že je šokovaná v pozitivním slova smyslu. A pořád na mě hrabala, takže jsem po ní házel držky, a služka žalovala, že ji koušu a že zkouším po Hance startovat.

Vet přijel, udělal nám zuby, nabral krev a smál se mi, že mám ostříhanej krk proti pocení nůžkama, takže je to pravda, vypadám jako debil. A poznal mě, že mě už prý má služka pekelně dlouho, že už mi je asi pořádně let, na což se trenérka dotčeně ozvala, že jsem nejmladší ze stáje a že 12 let je optimální věk. Tak nevím, podle mě má pravdu vet a všichni bychom si zasloužili důchod.

Pak mě služka osedlala, tak jsem jako vždycky čekal ve vrátkách boxu, a že jdeme ven. Služka nechápala, že jsem tak ochotný, ale docvaklo jí to, když jsme již nad městem zatáčeli k Hobitínu (zpátky jsme šli opačně, tedy předem a pořád po silnici, protože skrz ten vítr zadem by cesta trvala dvakrát déle). Já jsem jí totiž věřil, že jdeme akorát pod sedlo! Přece takhle to funguje: z pastviny do stáje, ze stáje pod sedlo, z pod sedla do stáje a na pastvinu. Tudíž opravdu nechápu, proč jsme místo doleva odbočili doprava, k Hobitínu! Proč já? Bránil jsem se, hodně. Narušování stereotypu! A hodně kruté. Služka šla 3 štreky po svých, protože přes město jsou všude kamínky a kaménka coby jižní svah je také led a šutr, takže mě musela táhnout jako mulu. A že mě prý lituje, že prý přesně vím, jak se já, chudáček koníček, cítím, a že to ještě měsíc musím vydržet, než se vrátím za Amíkem a Béruš.

Nevydržím to!

Jinak cestou jsme potkali paní, u které jsem se narodil. Také se nade mnou rozplývala, že jsem krasavec, málem slza ukápla, a ptala se, jestli jsem hodný. A služka překvapila, protože okamžitě řekla, že ano, že já jsem ten nejhodnější.

Ale k čemu mi to je?

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: