úterý 8. března 2011

Ještěže jsem si dnes udělal odpočinkovou pauzu o hodinu dřív! Protože čúza přišla extrémně brzo. Divné bylo, že mě pucovala v Hobitíně, nikoliv ve stáji, a dala si záležet, takže bylo jasné, že z plánovaného flákání se nic nebude.

A také že ano. Odváděla mě pryč, a dokud to bylo jakože směrem ke Dvorečku, plazil jsem se, takže mě stíhala monitorovat, aby mě když tak mohla hned vrátit zpátky k hobitům, kdybych předvedl pohybovou indispozici. Akorát že jakmile jsme zatočili směr Amík, okamžitě se naše pozice změnily, protože já zařadil a pospíchal jsem, jako by mě píchali vidlemi do zadku. A sledované kopyto? Vůbec. Ani na Kaménce, což je jižní svah, sluncem nedotčený a Sibiř připomínající sestup plný ledu, kamenů a zamrzlého rozšlapaného bláta, jsem nezaváhal, naopak jsem do služky před sebou strkal, aby šla rychleji. A dvakrát jsem ji shodil na zem, protože byla fakt pomalá!

Další dvě hodiny jsem odpočíval ve stáji, se senem a vodou. Jenomže já tam být nechtěl, takže jsem služce z boxu utekl, takže veselá honička po dvoře, kdy jsem tuplem nenaznačoval, že mě něco bolí, a nastávající důkladná ohybovka na asfaltu služku přesvědčila, že trenérka má asi pravdu. Právě trenérka byla tou osobou, která služce natvrdo řekla, že mi ho*no je a že pomalé chození po městě ještě nikdy nikoho nezabilo.


Navíc jsem byl rád, že můžu jít s Amíkem a Béruš, i když Béruš mě teď považuje za cizáka, takže přiblížit se k Amíkovi nehrozilo. Koneckonců od Béruš přiletěl takový kopanec, až služce zatrnulo, protože kdyby se do mně trefil (což on naštěstí nechtěl, šlo o výstrahu „dál ani krok“), měla by po průvodu, protože to bych byl bolavý minimálně do půlky chudáčka koníčka.

Masopustní průvod začal vlastně už ve stáji, protože když za mnou služka přišla v čepici, vylezlo mi oko a zůstal jsem civět ve svém typickém němém úžasu. Jako poznal jsem ji, ale ta divná věc na její hlavě ve mně důvěru nevzbuzovala. A zkoušet ji kousnout, když měla v ruce nůžky, také nebylo úplně chytré.

Psychický kolaps jsem prodělal naštěstí jen jednou, a to když k radnici přijela kapela, na voze taženém cizími begany. Protože jak to dělalo „bum-bum-bum“ a vlály kilometrové fábory, rozvibrovaly se mi nohy a záhy i srdce, takže mě služka přeparkovala, a mezitím začala jančit kobylka, kterou musela trenérka pacifikovat ze země. Naštěstí kapela přestala hrát, protože starosta města měl proslov, což pro naši ekipu znamenalo honem tasit lopatky, sebrat obsahy našich vyděšených střev, naházet je do nitra živých plotů, a honem se zařadit na chvost průvodu, abychom se na povoz podívali zblízka, než začne kapela znovu hrát. A pak už to bylo celkem ok, až na moje snahy přetáhnout služku (pardon, Bílou slečnu, protože ona prý Paní není) ve snaze přiblížit se k Amíkovi, protože jakmile jsem nabral tempo za Amíkem, nabíral ho i Béruš, abych se k Amíkovi nedostal ani na metr.

Co mi ale hlava nebrala, byl průvod samotný. Masky mi nevadily, masky Finy nežerou, protože tam nebyl ani jeden pštros či lama či kráva, ale co už mi vadilo, bylo, že i když kolem chodilo hafo dětiček, od žádného jsem nic nedostal. A přitom igelitky měly! A já viděl, že se před námi něco rozdává: dvounožci nalévali panáky a nabízeli koblížky a koláče a další bašty, po kterých nadšeně sahala i služka. A já nic! Já čekal, kdy dvounozí slezou, začnou vozit dětičky a na konci každého okruhu bude jablko nebo mrkev, což se nestalo a můj rozum to absolutně nepobíral. Tolik dětí a pamlsek žádný, prostě katastrofa!


Tak jsem zkoušel somrovat, lezl jsem kolemjdoucím do kapes, občas jsem je tahal za igelitky či jsem se jim snažil něco sebrat z ruky, protože tam všichni jedli. Pokaždé to vzbudilo ohlas a smích, ale to mi k ničemu nebylo, protože nic z toho služka nedovolila mi dávat, a to ani přes fakt, že jsem se nechal hladit na hlavě! A políbit jsem se nechal, od čertice, a poctivě jsem držel, v bláhové naději, že z toho vypadne něco dobrého.

Z průvodu jsme se spolu s ekipou ze Dvorečku odpojili o hodinu a půl dřív, abychom stihli dorazit zpátky za světla. Služka původně plánovala, že přenocuji ve stáji spolu s Béruš, který bývá přes noc doma, ale já vyšlapoval pěkně, nebyl důvod mi dělat další psychické stresy, a že jedeme do Hobitína. Dvoreček se od nás odpojil nad Kaménkou a na zbytek cesty musela služka nasednout, protože jsem dělal bordel, ve snaze jít se Seržou a Oliverem.

A jak jsme tak kráčeli po silnici, v romantickém podvečeru plném červánků, a řidiči kolemjedoucích aut z toho měli zážitek na celý život, protože zpomalovali a fotili si mě mobilem. Ono potkat Bílou paní (slečnu) na koni, se prý každý den nepoštěstí.

Váš chudáček koníček




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku:
odpovědětodpovědět Gravatar

Bílá slečna úplně nejvíc :-D

Bílá slečna úplně nejvíc :-D