pátek 18. března 2011

Kruté ráno. Asi mé nejkrutější, a nerad to říkám, že za to může počasí. Anebo že by dvounožci? K jakési debatě na téma „dekování“ mezi Hankou a služkou včera večer došlo, ale výsledek mě zrovna neuspokojil. Faktem je, že tak málo stupňů, abych měl teplou deku přes noc, nebylo, protože při čtyřech nad nulou už se v ní potím. Tak že prý pláštěnka, lehká, a jestli prý něco pod ní, jestli tu nejnovější modrou slabou, nebo tu ex-Bobánkovu modrou, která má dvě vrstvičky. Hanka na mě přišla několikrát sáhnout, což vyloženě nejvíc miluju, a neseznala žádných negativ, takže mi zůstala jen pláštěnka.

A jako zima, ráno, svinská. Aspoň už vím, jak se cítí služka, když jí nejde se zahřát vlastním pohonem. To bylo nekonečné, než Hanka vstala, řval jsem jí do okna, že je mi zima, protože mi zima byla. Kdyby aspoň sněžilo, jak vyhrožovaly rosničky, jenže ono chcalo, chcalo a chcalo, a jak mi voda tekla po krku do plecí a krutě foukalo, byl to nelítostný boj o tělesné teplo.

Nikdy v životě jsem tak rád neviděl deku, jako dneska! Hanka mi ihned běžela pro záložní pláštěnku, pod ní mi dala ex-Bobánkovu modrou teploučkou a heboučkou, a přinesla mi teplou vodu, což bylo nejvíc, to jsem vypil na jeden zátah. A konečně teplo! A pak už jsem se snažil všechno svoje seno sežrat a běda, jak se ke mně někdo přiblížil, to jsem se hned stavěl na zadní, protože ani čumět na mě přes lanko hobiti nesměli.

Služka dorazila odpoledne. Hlasitě mě politovala a místo blahodárného odpočinku mě vytáhla ven, trubka. Ale bederku mi dala, že dneska nahatej do Dvorečku nepojedu, a přestože jsem se bránil, protože všude a všechno díky vichru z hor žralo Finy, stejně jsem musel. Až do Dvorečku jsme klusali a kupodivu se dalo, protože zatím louky nacucané nejsou, a Kačka na otázku, jestli nechce jít nahoru zacválat, naznačila, jestli služce nepřeskočilo, v tomhle fuj humus počasí. Sakra! Protože já bych klidně šel, cválat.

Místo toho jsem musel skákat, ale naštěstí ve volnosti, protože jízdárna je taky prosáklá. A obligátní divadlo: nejdřív, že nechci, pak jsem pro změnu nešel chytit, a pokaždé, když si služka myslela, že už mě má, jsem to odpálil, vletěl jsem do řady jako namydlený blesk a skákal jsem v doprovodu tradičních kozelců. Jako samotné bidlo paráda, to byla pohoda, ale ty odskokovky mě deptají, a jak se tam toho dá ještě víc, tak se mi do toho nechce, protože počítat mě fakt nebaví. Takže jakoukoliv gymnastickou řadu jsem flákal, i ten metr na konci jsem chodil s přidupnutím, a když jsem poslední služčinu řadu končící kolmákem 110 přešel lážo plážo z klusu, prohlásila služka, že na tohle se fakt může vys*at, a už mi stavěla jenom kolmák a odskokovku, bez těch nesmyslů před tím.

A paráda! Pokaždé jsem služku prohnal, aby se proběhla po jízdárně i ona, a pak hrrrr do řady, skočit si kolmák. A kozlujeme a prdíme a legrace. Služka ho pak zvedla na nejvyšší možnou výšku, což bylo něco mezi 110-120cm, a když jsem to dvakrát za sebou pěkně přeskočil, dala mi pauzu.

Po pauze jsem musel přiježďovat, což byl vopruz. A chodit v klusu přes kavalety, což by ještě větší vopruz, takže jsem místo čtyř kroků dělal pět, a služka z toho byla na mrtvici, protože neměla nikoho, kdo by jí nadával, abych to zvládl správně. A pak znovu pauza, a pak jsme zamířili do Hobitína.

A protože jsem byl hodný a šikovný kluk, nechala mě kousek louky cválat. Hurá!

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku:
odpovědětodpovědět Gravatar

Na jedno prochladnutí se neumírá:-)

Na jedno prochladnutí se neumírá:-)
odpovědětodpovědět Gravatar

a jak mě to mrzelo, že chudáček koníček ...

a jak mě to mrzelo, že chudáček koníček mrzne, měla jsem nervy až do večera, totálně rozhozené :((((