neděle 20. března 2011

Chachacha, vymrzla. Jakože služka. Sluníčko sice vypadalo působivě, ale šlo o optický klam, byť velmi vydařený, protože služka nalítla v plné parádě.

I já jsem služku potěšil v plné polní, protože jsem se stihl vyválet těsně před tím, než dorazila. A to i s dekou, takže kromě mě musela pucovat i deku, kterou pak ještě dočista do čista upravila Hanka. I když možná právě fakt, že jsem se vyválel s dekou, v služce evokoval myšlenku, že je snad i teplo, a ono fakt nebylo.

A aby byl vopruz o level vyšší, služka vzala ven i čudlu, takže místo aby řešila moje stresy, tak učila Lakynu, aby jí klacky podávala nahoru do sedla, kvůli aportování. Celý nakřivo, stát a čekat, než pes podá klacek služce! A zrovna jako na potvoru nikde žádný bubák, kromě vzdalujícího se cyklisty. I kachny zklamaly, na plné čáře, protože se neobtěžovaly z hladiny rybníka vzlétnout, a zakvákaly, až když jsem byl moc daleko. Chvíli to vypadalo nadějně s hejnem ptáků, které těsně nad námi udělalo „šššššššššššššššššššššššš“, ale na opravdu panické odskočení to bylo málo. Prostě vopruz.

Pak jsme s čudlou služku trhali vejpůl, protože pes na vodítku služku vlekl, zatímco já do Dvorečku nechtěl, a o největší kino se nakonec postaral kocour Diego, který číhal za stěnou, a když mě služka ukecala, abychom já a mé vytlačené oko a fučící nozdra vešli do areálu, kocour po mně zákeřně skočil. Ale jako nebil mě, jen se usadil v sedle, a že dál pojede, tak jsem honem nevěděl, jestli řešit jeho anebo lamu, protože lama měla jaro a skákala po výběhu jako míč.

Kocour se vozil dlouho, protože služka mě předala dětem, a že si odskočí a tak, a pak přijela Klárka a že se podívá, jak chodím. Divila se, jak mám letos pěkná kopyta, že i nálevka je senzační, jenomže já na tohle fakt neměl čas. Nejdřív jsem se nechtěl rozejít, protože od toho kroucení se kvůli lamě jsem si zvrtnul nohu v díře, a vypadalo to nadějně, jakože konec práce a služka domů pěšky, jenomže oni pak vedli z výběhu Acre a já to zazdil, protože jsem šel za ní a to naprosto čistě.

Takže práce v kroku, protože služka po pátečním ježdění na víc nemá, a stejně jako já zjistila, že z jedné strany Dvorečku číhá hopkající lama, opodál leze po pletivu Diego, z boku bučely a dusaly krávy a za plotem na druhé straně pán prořezával větve. Prostě prekérní situace! Takže když si na mě sedla Klárka, jakože pokus, bylo toho na mě fakt moc. Jako jak cizího jezdce, na mě? Nestačil kocour? A ještě Klárku, která na rozdíl od služky má jasno, co se týče pobídek a korektního vedení?!

Samozřejmě jsem v němé hrůze vytlačil oko, ve snaze všechno monitorovat: pána, kocoura, lamu, prostě toho bylo fakt moc, na jednoho chudáčka koníčka. Služka hlídala Marušku, a když bylo po všem, prohlásila Klárka cosi ve smyslu „já se snažím, jako ta kráva, ale on mě snad nevnímá, nebo co... teda jako vnímá, ale jako aby se neřeklo... on mě má úplně někde... Jak to děláš, aby se ti věnoval?" Jako jak věnoval? To se musí?

Pak se mnou Klárka udělala jakýsi obrat, s dotazem "jé, on tohle umí?" Služka popravdě odpověděla „ne“, načež nastalo to samé, ale přes mou černou nohu, což jsem již úspěšně sabotoval. Poslední otázka „A jak děláš, aby natáhl krok?" služku pobavila nesmírně, protože bylo jasné, že nemá páru, o čem je řeč, takže doufám, že to tak zůstane i nadále.

A měl bych přestat se snažit dřív, než bude pozdě.

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: