neděle 27. března 2011

Ani dnes nepršelo. Tohle rosničky opravdu v plné parádě podělaly, seknout se ve dvou dnech!

Jako chladněji bylo, to je pravda, ale sluníčko se docela i snažilo, což mi bohužel přineslo práci. A samozřejmě Dvoreček, protože skrz služčinu posedlost „letos připravená!“ nejede vlak (a bohužel ani zdravý rozum). Nikdo se neptá chudáčka koníčka, na jeho názor!

Samozřejmě jsem přesně věděl, kde pobíhá zubatá Any, kde je oslice a kde je poník Toník, ale protože na jízdárnu přišla i Acre s Nelou, byl jsem hodnej kluk. A šlapal jsem, během uvolňování, a snažil jsem se i na levou ruku, což bylo letos zhruba potřetí. A nosil jsem služku a jako fakt bych zasloužil jedničku s hvězdičkou, protože to bylo opravdu vzácně líbivé. Přes kavalety v klusu už to byl vopruz, ale i to jsem dával vyklenutý, a pak služka zastavila, pochválila, seskočila a šla si za kavaletami postavit křížek.

Jenomže zapomněla na fakt, že já jsem stereotypní chudáček koníček. A já už měl dopracováno! Přece bylo krátké krokování, pochvala a seskočení, což neznamená nic jiného než „konec práce“, a že pak služka znovu nastoupila a já automaticky zamířil k bráně, že jedeme do Hobitína, je přece naprosto logické.

Bohužel služka chtěla v práci pokračovat a tak nastala její fáze „to zvládnu“, zatímco já trval na „tak to ani omylem“. Jako hnusná na mě nebyla, cedila během snahy o předešlé uvolnění krev a pot, ale já byl neoblomný, a tak pěkně jako předtím jsem jí už nechodil. A když už jsem konečně zabral hřbetem, i když na levou ruku mnohem hůř než předtím, tak se u Acre rozvázal obvaz, a protože nikde nikdo po ruce nebyl, tak seskočila služka a pospíchala ho kobylce sundat, než se dostihová dvouletka vyděsí. A kdo si vyhlásil pohov?

Ano, já.

Takže třetí pokus o „práce ještě fakt nekončí“, a to služka prodělávala fyzickou smrt, jak horečně se snažila. Tam ani tak nešlo o čas, protože celkově jsme byli na jízdárně sotva hodinu, s těmi všemi přestávkami, a většina uvolňování u mě probíhá v kroku, ale z hlediska principu jsem prostě trval na svém: seskočila? Ano. Takže KONEC a nezájem.

Nicméně nakonec jsem jí trošku vyšel vstříc, když už otravovala moc dlouho, a nabídnul jsem se, aspoň hřbetem, a že tedy konečně přejdeme ty kavalety a křížek, jakože z klusu, dle rady služčiny manželky. A jako bylo to vtipné, protože já velmi vytrvale zkoušel, jak to ošidit, a na konci jsem to komplet celé překlusával, protože to bylo moc nízké. Služka už se seskočit neodvážila, takže zvolila náhradní alternativu, kterou byl kolmák 80-90cm, který mě nejdřív málem sežral, ale služčino úzkostlivé „musíme, nebo mě tady fakt už švihne“ mě přeskočit donutilo. A zůstal jsem ve cvalu, udělali jsme okruh, a bez zpomalení jsme plynule najeli znovu. A protože to bylo hodně správně, tak nastala konečně ta pravá nefalešná pochvala, krokovací přestávka a KONEC. No konečně!

Služka pak šla hrabat písek na jízdárnu, takže jsem byl zaparkován do stáje, kde bylo seno a Acre (obojí fajn), takže jsme oba pustili pysk a odpočívali. A já pak žral, protože cizí seno je samozřejmě lepší seno.

Do Hobitína jsme se vraceli docela pozdě a jako bylo to trapné, protože jak jsem do sebe nacpal hromadu sena, služka mi nedovolila cválat. Ale tak lepší než drátem do oka, to je fakt.

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: