neděle 3. dubna 2011

Hodnej kluk, sračkoviště jsem nevyrobil. A služka by mi měla děkovat, protože to ona potřebovala vidět, co s mými bobky udělala jarní tráva (jakože jestli je všechno s trávením v pořádku).

A ano, v pořádku jsem. Ale mnohem víc v pořádku bych byl, kdyby mě pak pustila s ostatními na pastvinu! Jakože honit se, sprintovat z kopce a vyhazovat, protože to je to nejlepší, co život chudáčka koníčka nabízí, jenomže to by služka nesměla být úplně blbá. Takže mě vyšoupli do pštrosího výběhu, na travičku, což jsem samozřejmě šíleně řešil, protože jsem tam naposledy byl včera, a když služka hrabala písek na jízdárně a nedívala se, nezapomněl jsem se pořádně vyválet ve sračkách.

Sluníčko dneska přitvrdilo, ale zatím bez náletů much, což je paráda. Seno jsem samozřejmě ignoroval, a když pro mě přišla, jakože šup se mnou stáje a honem odjezdit, než přijedou trénovat drezúráci, nadšený jsem z toho zrovna nebyl, protože stádo se na pastvině zrovna nahánělo, v čemž pokračovalo i poté, co pro ně vyrazila smečka dvounohých. A měli to vymyšlené, protože první vlny dvounožců neuspěly a hlídky se musely prostřídat, aby na pastvině zůstali jen šťastní výherci celodenního volna.

Pracovat se mi nechtělo. Pracovat se nechtělo ani služce, ale zatnula zuby a tak dlouho prudila, až jsem hřbetem zabral, takže tradiční parodování práce na velkém kruhu, a avizovaná návštěva naštěstí přijela do doby, kdy služka chtě-nechtě musela skončit. Takže zkrácený pracovní úvazek, pro mě.

Ve stáji bylo příjemně, oproti pražícímu sluníčku, hlavně jsem tam nebyl sám. Služka pak naivně zkoušela zarovnávat zuby v mé srsti, strojkem, ale pochopila, že tohle je opravdu marné, a hurá, od strojku mám letos pravděpodobně pokoj.

Nicméně nejhumornější byl návrat do Hobitína, ve kterém figurovala služčina Lakyna. Čudla stejně jako já zaregistrovala schované srny, takže se k nim řítila, a služka už tušila, která bije. Takže jakmile zařvala „KE MNĚ!“, což mělo zhruba tak stejný efekt, jako „UTÍKEJ DÁL A JEŠTĚ RYCHLEJI!“, musel jsem přidupnout, to je doufám jasné. A poté, co Lakyna vletěla do ohradníkového drátu a ono to udělalo takový ten zvuk „ššššvt..hvízd“, musel jsem uskočit, a služka byla namydlená, protože ovládat dva elementy naráz bylo nad její možnosti a síly. Zařváním na psa totiž k smrti vyděsila mě, a protože kromě sebe na mně vezla i batohy a další věci, musela se vykašlat na pryč prchající Lakynu, protože kdybych ji sejmul i já, dostala by se do situace „nejdřív mi zdrhnul pes, potom i kůň, a vyloženě jsem to neměla k nejbližší silnici X kilometrů daleko“.

Ale já ji nesejmul. Tedy ne, že bych nechtěl utíkat, to jsem chtěl až moc, koneckonců služce přítomnost martingalu citelně chyběla, když potřebovala pacifikovat nejen moje akcelerace, ale i batohy. Ale jako podařilo se nám zdárně dorazit ke konci ohrady, kde mě služka navedla do pole (do ZASETÉHO pole), což je plně proti služčinu přesvědčení, ale jako nevím, co řešila, protože bylo sucho a žádné díry po nás nezůstaly. A chtěl jsem utíkat, pořád, takže nadávala mně, nadávala i psovi, po kterém se slehla zem, a další hodinu jsme pročesávali kopce a trní a pole, že třeba psa aspoň zahlédneme. A to už služka byla extrémně vytočená, protože jsme museli brodit močály, dupat do polí, řešit moje panické stavy a ještě to vůbec k ničemu nebylo.

Pak zavolala služce Kačka ze Dvorečku, že čudla se vrátila k nim, takže jsme konečně mohli zamířit opravdu do Hobitína. A mně sklaplo, protože se žádné cválání nekonalo, prý kvůli trapným batohům.

Tak doufám, že příště Lakyna služce zdrhne, až nebudou batohy, protože pak bude mít honička mnohem větší grády.

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: