neděle 17. dubna 2011

Ráno stresy, protože první do stáje dorazila Julča a jala se krmit. A zde se opět ukázalo, na jaké komunikační úrovni dvounožci fungují, neboť přímo před boxem jsem měl kýbl, o kterém jsem já věděl, ale Julča nikoliv.

Takže žhavení mobilu, probíhající tímto způsobem: nejdříve SMS došlá Nele, ať se zeptá první Káti, aby se ona zeptala druhé Káti, kde má Fin snídani. Poté telefonát první Káti druhé Kátě, a protože druhá Káťa (služka) nemá číslo vůbec na nikoho, tak stejným způsobem vracení odpovědi, jakože SMS Nele a Nelou přeposláno Julče. Že jsem já mezitím málem umřel hlady (přece nebudu žrát seno, když slyším chroupat obilí), to služku absolutně netankuje.

A hlavně jsem netušil, že se jede na závody, provedli to velmi fikaně. Přijela Jitka, zaparkovali vlek ke stáji, a zkusili dovnitř dostat problematickou Tosku, která vyvíjela defenzivu ani ne deset minut. A když byla vevnitř, vlezl jsem za ní sám, protože jsem si myslel, že jedeme domů, jakože za Amíkem a Béruš. A ono houby, protože nás vyložili v Děpoltovicích, a jestli po mně včera a předevčírem Toska akorát házela držky, tak dneska mě milovala, a to úplně celého. A já samozřejmě miloval ji, takže jsem se ji pokoušel bránit před úplně celou halou, a když na mě zvenku volala, odpovídal jsem jí, což služku udivilo ještě víc, než že jsem dokázal na druhý pokus přijít k reklamě, která jasně žrala Finy, přestože byla modrobílá.

Husté bylo i složení ekipy, protože se služkou nikdo nechtěl jet, coby pomocník. Služka zkoušela oslovit děti, které na mě mají závodní zálusk, a dle jejich extrémního zájmu o pomáhání na závodech mám pocit, že letos toho s dětmi v soutěžích moc nenaskáču. A jako dneska se mi skákalo fakt pěkně, protože jak jsem zvyklý díky Dvorečku pracovat v písku, zahájil jsem sezónu doslova raketově.

Ale i služka se překonávala, protože se v hale připojila ke dvěma účastníkům, na něž hulákali trenéři, a skákali jsme s nimi, což v praxi znamenalo ne jednou oxer, jednou kolmák a dost, ale plných deset (skoro) pokusů. Až když jsem chtěl začít vyhazovat, tak vyhlásila pohov, a pak už jsme jen čekali, až na nás přijde řada.

A jako hurá, davaj Žilina, celé kolbiště jenom pro mě! A odpálil jsem to, takže služka nestíhala točit, a první polovina stupňované obtížnosti na pravou ruku byla velmi divoká, než se muselo začít točit doleva. Mé nadšení, že můžu utíkat, vyhřezlo do nutkání přeskákat úplně všechno, co bylo poblíž, takže jsem neustále přehazoval cvaly a hrnul se na všechno, co vypadalo jako barevné bidlo. Služku zachránil pouze ostrý zrak, protože nemít překážky OBROVSKÁ čísla, nejspíš bychom skákali doteď. A co hlavně, její milost se snažila, abych nechodil pod skok, a když jsem jí vyhověl a odskočil jsem dle ní (nikoliv s přídupem), tak málem vystoupila, protože zrovna za tímhle oxerem bylo nutné prudce točit jak jinak než doleva.

Nejvtipnější byla druhá půlka parkuru. Služčina obava z tradičního čísla šest, což byl barevný profilový oxer položený na stěně haly, který chtěla najet pěkně korektně z oblouku a ROVNĚ, jsem jí přeletěl šikmo, z jedné nohy a s metrovou rezervou (byl totiž doprava), vyplynula tudíž do prázdna, a po fuj kolmáku prudce doprava a poté sprostě doleva následoval poslední big oxer, bíle strakatá kráva přímo proti věži rozhodčích. A tam mě služka pošimrala šporničkou, ale jako já neuvažoval o tom, že bych uhnul, nebyl důvod. Přeletěl jsem to a hurá za Toskou, a to služku zachránilo, protože pizda neměla tušení, kde je cíl. Ona totiž v euforii, že přežila, po posledním oxeru vyrukovala s oooobrovskou pochvalou a vzala mě zpátky, asi v obavě před kozlováním, a že by třeba nebylo úplně od věci polevovat v tempu až po projetí cílem, ji netankovalo. Vlastně ani nemohlo, protože ona neměla tušení, kde přesně je start, natož cíl, takže fialová mašle by zasloužila cedulku „z prdele klika“.

Toska je mladá kobylka, pro ni jsou parkury otrkávací, a v prvním se jí nelíbil právě oxer u haly, takže ho vyzkoušela zdolat způsobem „kdo z koho“ a dál pokračovala bez Julči. V další soutěži si reputaci napravila, protože strašidelný oxer zůstal na svém místě, a tentokrát nesežral ani Julču, ale ani Tosku, a parkur holky dokončily sice s chybou, ale na zcela jiné překážce.

Během nakládání na „konečně domů“ Toska zkoušela machrovat, jakože svíčky a přívěs žere Tosky, ale byla bez většího tlaku zmanipulována, a já pak za ní vlezl sám, aby mě tam náhodou nenechali samotného. Pak už jen velká rozlučka s Faladou, která ochotně zastávala funkci „podržtašku“ (a Fina a Tosku), když služka s Julčou potřebovaly odejít, a už se konečně mířilo domů.

Původně jsem se měl vrátit do Hobitína, ale služka to nějak přehodnotila a nechala mě ve Dvorečku, opět vedle Tosky. A jak už to bývá, zase na mě házela lysinové držky, zrádkyně.

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku:
odpovědětodpovědět Gravatar

14. května :D :D :D

14. května :D :D :D
odpovědětodpovědět Gravatar

Milý Fine, možná se uvidíme v Horách, kd...

Milý Fine, možná se uvidíme v Horách, když Ti služka nikoho nesežene. A bude mrkev :-)