pondělí 18. dubna 2011

Jsem chudáček koníček. Prostě jsem.

Protože po ranním krmení jsem byl separován ke králíkům, jakože „tady vyškubej veškerou trávu“, zatímco většina stáda byla odvelena na pastviny a dietáři a bolavá Haiwa do pštrosího výběhu. Všichni tvořili skupinky, akorát já měl v blízkosti pouze králíky a morčata. Taková nespravedlnost!

Navíc mě tráva přestala bavit, a jakmile jsem zjistil, že obyvatelé králíkárny mají vevnitř seno a obilí, bylo mou svatou povinností zkusit se k němu dostat. A jako jsem fakt šikovnej, protože jedny vrátka se mi opravdu vyvrátit podařilo, a nebýt Hanky, která si mého excelentního výkonu včas všimla, bílý králíček by bílou návštěvu ve svém kotci pravděpodobně neustál, tedy co se týče ponechaného sena. Králíčky já samozřejmě nežeru, navíc on na mě dupal a schválně mě tím děsil.


Po obědě jsme konečně vyrazili k Hobitínu a kupodivu ne sami, mě a služku doprovodili Oliver se služčinou ségrou a Sylva s Kačkou. A služka ze mě byla totálně vyřízená, protože jsem šel první a pospíchal jsem, takže mé chůzi (což je právě ten pohyb, kdy mě předbíhají šneci) nikdo z ekipy nestačil. A služka, místo aby mě pořádně pochválila, že i chodit umím rychle (samozřejmě, že caplovat je lepší, o tom žádný pochyb, ale dneska se caplování fakt nehodilo), mě trubka trapně otáčela, aby ostatní stíhali. Už by si konečně měla ujasnit, co vlastně po mně chce!

V Hobitíně to bylo drsné, protože na jednu stranu jsem chtěl, aby se mnou Sylva a Oliver šli, ale na druhou jsem pospíchal za Sárou a Samem, takže traumatické dilema, které bylo dokonce důležitější než mrkev.

A dostal jsem banán. Akorát že jenom jeden.

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: