sobota 23. dubna 2011

Vyžral jsem. Prostě jsem vyměkl, no.

Takže ráno pochvala, od dětí, které mi nasypaly hned snídani, dodaly seno a vodu, a pak opět vězeňská samota. Služka dorazila před polednem, zkontrolovat mě, a i když donesla jabko, stejně ji nesnáším, protože pak odešla.

A po obědě dorazili všichni, jakože i Amík, Béruš a Megy, a když ze mě služka nelidsky vytrhala kýbl zimní srsti, šli jsme pod sedlo.

K bažantnici jsme vezli vodu, protože dvounožce nějak nenapadlo se podívat, jestli je ve studánce voda, a pak jsme absolvovali půlhodinovou procházku ke hřbitovu. Služka neustále řešila, co moje černá noha, ale moc toho nezjistila, protože já umíral strachy, že mi ostatní utečou a zůstanu zase sám.

K bažantnici jsme po večeři šli pouze já a Béruš, aby mě Béruš adoptoval a neměl tendence mě tvrdě nahánět, jako vloni Amíka. A bylo s ním veselo, protože si hlídal mě, abych mu nikam neodešel, ale zároveň řval na druhou stranu údolí na Amíka, přičemž mu odpovídala Megy. A pokaždé stejné divadlo: já jsem se přesunul, Béruš za mnou, pak panika, řev, návrat, a když utíkal, já musel utíkat také, to je logické.

Služka tam s námi byla docela dlouho, protože ohradník odmítal spolupracovat, ale pak také odtáhla domů a už byl úplně klid. A když prý budeme hodní kluci, budeme už zítra u bažantnice úplně všichni.

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: