sobota 1. srpna až pondělí 31. srpna 2015

     Zima na krku!

     Takže prvořadě jsem se v srpnu jal shodit úplně poslední zbytečky zimní srsti, abych mohl nasazovat novou, a to hned zase zimní. Heslem letošního roku je „vždy připraven“, o tom žádná, rozhodně není na co čekat!

     Srpen coby druhá polovina prázdnin nepřinesl nic unikátního. Naštěstí! Protože služčiny zhýrale morbidní plány samozřejmě vyznívaly naprosto kontraproduktivně, vůči našim potřebám a zájmům. Ona mě chtěla vyslat na první skokové závody s Anetkou v sedle! A zachraňovat mě od nich muselo počasí. Tropické teploty totiž neustávaly a sucho, naštěstí pro mě, udělalo ze všech luk betonová podlaží. Tedy z těch posekaných, abych byl přesný, protože místní sérii louk podél řeky vláha nechybí a i tráva je tam slušně narostlá, takže jsme chodili cválat i do terénu a to byla naprostá paráda.

WP_20150807_004

     Druhé závody se sice konaly na písku a rizikové tvrdo tudíž nehrozilo, ale Anetku naštěstí zradilo chronicky bolavé koleno, a tak služka s čistým svědomím odcestovala do Pardubic a my jsme měli svatý klid.

     Na třetí závody měla vyrazit sama její milost služka, s heslem „hurá obhajovat titul!“ A jako pár dní to vypadalo, že to klapne, protože jako zázrakem začalo pršet, a to tak že docela slušně, jízdárnu jsme měli vyplavenou během dvou dní. Akorát že služka se s modlitbami směrovanými k počasí poněkud unáhlila, protože jak krásně zapršelo, tak to pak stejně efektivně stihlo vyschnout. A než byste řekli švec, bylo zase tvrdo jako kráva (omluva kravičkám – to říkala služka!), a těch pár chabých dešťových přeháněk pár dní před závody to nezachránilo. Půda opět zlověstně zvonila pod kopyty, teploty měly atakovat pětatřicet a služka usoudila, že radši bude bez titulu, než abych musel absolvovat dvě skokové disciplíny na betonovém podkladu.

     A tak nás ráno odhlásila, když tedy ani z pátku na sobotu pořádně nezapršelo, byť dle předpovědí mělo, a odjela si vyléčit frustraci do Mostu.

     Stvořitel existuje!

     Takže když si srpnové aktivity shrneme, vyjdou nám celkem čtvery závody (pokud k nim připočítáme i drezuru), na které se nakonec nejelo. No není to parádní skóre, za jeden měsíc?

WP_20150806_011

     A nebyla to jediná výhoda těch sedmi tropických týdnů v kuse. Služčina funkce stavebního dozoru umožňovala chodit pod sedlo brzy ráno, takže než teploty vylétly, měli jsme odpracováno a zbytek parného dne jsme trávili ve stáji, tedy v chládku a s kopou čerstvě nasekané trávy. A také stádem cvrčků, takže služka den co den cvrčky lovila a nosila je zpátky na louku, protože ta malá, ale extrémně hlasitá stvoření zásadně padala do nádrží s vodou a topila se v nich. Zde by se krásně vyjímal popis typu „služka nechtěla, abychom museli pít mrtvé cvrčky“, jenomže realita byla taková, že o nás vůbec nešlo, jí bylo líto těch cvrčků.

     Těžký život, vždyť to říkám furt.

     Odpočinek v chládku stáje nám nemálo svědčil, a to i co se týče mého věčného letního problému, kterým je vleklá kožní habronematóza, neboli letní (a tudíž špatně se hojící) rány, většinou na jizvách krku, na plecích a hlavně na břiše, kde se mi dělá těsně za podbřišníkem bolák každý rok. A letos tedy extrémně, protože cokoliv služka na břicho napatlá, je během hodiny rozkopáno, a to i když jsem nastříkaný repelentem. Služka si letos složila malý certifikát „nákupčí všech možných mastiček a vazelín“, takže mám doslova kosmetickou sbírku všeho možného a určitý úspěch je nutné jí přiznat: plece, krk a okolí šourku mi vyhojila, a to dokonce tak, že všechny nutila si sáhnout, aby na vlastní kůži okusili, jak jsem tam heboučký a hlaďoučký a bez strupů. Což jsem vyloženě ocenil, protože já vyloženě miluji, když se na mě jakkoliv sahá a ještě k tomu zrovna tam…

WP_20150806_005_up

     Nicméně rána za podbřišníkem všem vazelínám a hojítkům odolala, a když na ni padlo další balení SWAT masti (která se v tropických teplotách rozpouštěla doslova před očima), usoudila služka, že toho má akorát dost a že to budeme obden zapékat hypermanganem. A tak si ho s velkou slávou přinesla, načež ho s Anetkou ohřívaly nad plamenem, a že mi ho ještě ve stupni varu aplikují na ránu, aby se utvořil alespoň dočasný strup.

     Učitel chemie by z jejich znalostí a počinu samotného jistě měl radost, kdyby ovšem služka na akci nepoužila rukavici s nevinnou dírkou na špičce ukazováčku. Protože právě tudy se rozžhavený hypermangan přiškvařil na služčin prst, nikoliv na mou ránu, a tím jeho slavná aplikace skončila. Tedy v daný den, protože služčino zhodnocení znělo „do toho já už nikdy nesáhnu, i kdybych měla rukavice z azbestu“, a Anetka si vzápětí vysloužila bojový úkol, a to koupit si nanuk s pořádnou špachtličkou. Aby prý bylo čím to napatlat, příště.

     A s tímhle materiálem my musíme existovat. Vlastně bych měl být rád, že nemám oči na břiše, protože při stupni služčiny šikovnosti bych o ně nejspíš přišel ještě rychleji, než o to své jedno borec Amík před památnými devíti lety.

     Jestli oni to ti cvrčkové nemají jednodušší než my…

     Váš chudáček koníček

WP_20150811_028




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: