úterý 1. září 2015

     Služka usoudila, že by bylo hezké dětem zpříjemnit začátek školního roku: pro mě za mě, ať si dělá, co uzná za vhodné, ať si klidně zpříjemňuje. Ale proč do toho sakra zatahuje nás?

     Anebo ještě lépe: proč se někdy nerozhodne zpříjemnit něco i nám?

WP_20150901_004

     Hlavně nikdo z dvounohých absolutně nepochopil pointu dnešního odpoledne, protože ta rozhodně nespočívala v práci pod sedlem! Vedra se opět předvedla v plné polní, takže když jsme byli zaparkováni do stáje, automaticky jsme si aktivovali režim „OFF“, a to včetně vnějších a tudíž nepřehlédnutelných faktorů, jako jsou povolené pysky, přivřené oči a jedna ulevující se zadní chudinka nožička.

     Jenomže to by naši milí dvounozí nesměli být ignoranti prvního stupně!

     Nepochopili zbla nic.

     Ani Anetčino konstatování „no on je dneska nějaký hodný, Amík, ani mě nechtěl kousnout při sedlání“ se služčiným svědomím nepohnulo, a že půjdeme zacválat, pod horu, a že snad nás nechytne bouřka. Ale jestli se nám někam chce, když se měnilo počasí, se už nikdo nezeptal.

     A tak jsme jim výpravu lehce osladili, pěkně jak se sluší a patří.

     Borec Amík samozřejmě význam slov „zacválat“ postřehl a tak se hned u prvních vrat vyprázdnil, aby se mu lépe utíkalo. Lépe utíkat tím pádem musela i Anetka, a to do stáje pro lopatu, zatímco služka na mém hřbetě korigovala dopravu, aby Amíkovu bobkoidní trofej žádné z těch zhruba osmi set aut, které zrovna nutně potřebovaly tudy projet, nerozjezdilo na kaši.

     Po odklizení bobků nastalo kázání, které se týkalo mě a mého nenápadně zvedajícího se ocasu, a poté jsme již vyrazili vstříc loukám, akorát že ze zatáčky vyjel traktor a táhl za sebou plný valník čehosi, což služka vyhodnotila jako „radši pojedeme napřed, než tady muset dlouho čekat a pak je krotit, až se budou plašit kvůli valníku“. Vtipné bylo, že traktor úplně pomalu nejel, valil si to zvesela směrem k nám, a že prý tedy zaklušeme až k poslednímu podniku, kde půjde sejít na polňačku a bude už klid.

     Jenomže traktor si to místo do dvora štrádoval za námi po polňačce, což v nás lehce zažehovalo motory, a když jsme konečně mohli v klidu klusat po loukách, pronesla služka něco ve smyslu, že na určité fragmenty je už fakt stará.

     Tak proč se tak sakra nechová?

     Navíc já a borec Amík se staří rozhodně necítíme, takže když jsme se ocitli na poslední klusací louce, zažehovali jsme již motory, natěšení na tu další louku, a že když už tedy zažehujeme, tak že bude nutné přidat i pár doprovodných čísel: jakože bubáci, hastrmani a tak. A když do mě borec Amík potřetí narazil, stylem „kulečníková koule“, protože kam nejde borec, tam nejdu ani já, ruply služce nervy a že tohle tedy ne. A krůta jedna zákeřná slezla a šla první, takže ani jeden z nás nemohl dělat „tam nejdu, tam žerou hnědé a bílé koníky“ a naprosto trapně jsme v klidu museli dojít k další louce. A co ještě hůř, cválat se za trest nešlo a že si hezky vyklušeme kopec, aby nás přešly roupy.

     Chápete, jak těžký máme život? Jak doopravdy těžký?

     Váš chudáček koníček

WP_20150901_002




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: