středa 2. září 2015

WP_20150902_010

     Vzácná návštěva, dneska, a to jakože fakt hodně vzácná a vítaná.
     Kibicka!
     Má dvorní jezdkyně číslo jedna.

     A nepřišla nalehko, protože táhla od pohledu těžkou igelitku. Vlekla ji docela dlouho a její supění bylo slyšet už na mostě, a co hlavně – obsah tašky byl situován nám, protože hned u vrat hlásila, že to je pro koníky.

     Potud je vše naprosto v pořádku.

     Co ovšem v pořádku rozhodně není, je obsah, protože dvacet kilo červeného jílu nás opravdu k slzám nedojme. Jestli služka nemá po večerech co dělat a shání si na hraní jíl, aby ho mohla cpát do našich kopyt, to vezmi čert, to je její věc.

     Ale proč tím zatěžuje Kibicku?

     Takovou ptákovinou?
     Proč Kibicce nenařídila, aby přitáhla kilo jablek? Místo hrabání se v blátě?

     Protože i já jsem v tom všem zmatku z toho všeho dočasně zblbnul. Koneckonců sama Kibicka byla absolutně konsternována skutečností, že jsem se ji po prvním pomazlení a muchlání a šušňání nepokusil sežrat.

     Tak jako i bílý koník umí ukázat vlídnou tvář, ale co si budeme povídat, nic se nemá přehánět. Hlavně se má dávka benevolence naprosto minula účinkem, protože služčin návrh, že by jezdily Anetka s Kibickou, trapně neprošel, neboť zrádkyně Kibicka kývla pouze na krokování borce Amíka, až já budu s Anetkou skákat.

     Zrada.
     Ale ona přileze, až zase služka vyrukuje s nějakými pitomými závody.

     A tak jsem musel se služkou trapně uvolňovat a kroužit a osmičkovat kolem Kibicky, a když si pak na mě přesedla Anetka, že tedy budeme chvilku skákat, cítil jsem se velmi vyčerpaný a překážky jsem překonával stylem „zpomalený film“. Jako bořit jsem je nebořil, bidlo nespadlo ani jedno, ale služka z mého heroického výkonu nadšením zrovna neřičela, a že si asi budeme muset my dva promluvit, co se týče pracovního zapálení.

     No to víš, že jo.

     Celý nakřivo.

     Váš chudáček koníček

WP_20150902_005




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: