sobota 19. září 2015

WP_20150919_00x

     Stupeň ohavnosti mé služky dnes skutečně vygradoval.

     Plánování dalších závodů jsme samozřejmě zaznamenali, protože Anetka je měla slíbené, coby odměnu za jarní měsíce, kdy byla služka věčně v čudu. A měla je absolvovat se mnou, což je logické, protože jsem nejlepší skákací bílý koník široko daleko.

     Tak jak je sakra možné, že na závody vzali Amíka?

     Resp. jak je sakra možné, že mě zavřeli do stáje a nechali mě tam plné tři hodiny úplně samotného? Opuštěného? Zdeptaného?

     Ale mezi námi bílými koníky, ani největší borec ve vesmíru z toho nebyl úplně odvařený, což dokázal už při nakládání do vleku, kde předvedl svoje excelentní číslo „nejhodnější koník bez mrknutí neslepého oka nastupuje“, aby vzápětí stejně elegantně vystoupil. Služka se ho poté vážným hlasem zeptala, jestli je opravdu nutné použití udidla, že v Amíkově věku a pozici už je to fakt hodně nedůstojné. A jelikož mlčení znamená souhlas a borec skutečně neřekl jediného slova, nástup do vleku si zopakovali. Těžko soudit, co si borec Amík myslí o důstojnosti, ale faktem je, že poté, co jsem na něho z útrob stáje zařičel, ať mě neopouští, usoudil, že se mu asi opravdu nikam jet nechce. A z vleku okamžitě vystoupil, tentokrát však s přidanou hodnotou „bez udidla mě fakt nezastavíš“, a se služkou vlající na druhém konci vodítka nabral směr pastvina.

     Amíkova důstojnost je fakt úžasná, nepřestávám ho obdivovat.

     Jak daleko spolu borec a služka doběhli, vědí jen oni dva, ale asi si tam něco důležitého řekli, protože s časem to bylo dost na štíru, do startu první Anetčiny soutěže zbývalo necelých 20 minut, a borec poté do vleku poslušně zalezl, i když jsem si mohl ve stáji vyřvat plíce.

     A služčino velmi hlasitě vychrlené „ještě chvilku, a pojedeš místo něho!“ jsem samozřejmě slyšel a její názor je mi naprosto ukradený!

     Služka by se totiž měla stydět. To jenom kvůli ní muselo hned několik osob kmitat, kdy jedna z nich diktovala po telefonu kurz parkuru a hlavně rozeskakování, zatímco druhá zařizovala, aby Anetka byla přesunuta na konec startovní listiny, a když už se zdálo, že se to stihne tak akorát, aby klaplo i krátké opracování, služka ukázala na špatnou odbočku a zabloudili. Prostě dejte blbci funkci, znáte to.

     A tak místo opracování pár set metrů od areálu hledali, jak z úzkých uliček vyjet zpátky na hlavní silnici, a když konečně přijeli na místo činu, nastala akce „kulový blesk“, kdy byl borec Amík sedlán a uzděn div že ne ještě ve vleku a Aneta za loket smykem vlečena služkou ke kolbišti, aby si kurz prohlédla aspoň takto.

     V podstatě nelze konstatovat nic jiného, než že fakt nechápu, jestli jim tohle harakiri za to stojí.

WP_20150919_009x

     V prvním hektickém parkuru se Anetce nepovedlo rozeskakování, protože z opačného rohu kolbiště nešlo úplně přesně vysvětlit, kudy a jak točit, a ve druhém, již naprosto v klidu parkuru, se Anetce pro změnu nepovedlo znovu rozeskakování, v němž zabloudila ještě o chlup vtipněji než předtím. Na vině byla samozřejmě moje služka, která u onoho kritického bodu Anetce vyšlapala stopu, aby Anetka jasně viděla, jak skočit šikmo a hned točit, což jí Anetka sice odkývala, ale pár vteřin před startem se přiznala, že se bojí to „takhle“ střihnout. Služka hned že v pořádku, že jestli se necítí, ať to tedy nestřihá, ale zapomněla jí nadiktovat trasu novou, což Anetce přivodilo usilovné pátrání po překážce číslo čtyři a mezi pět nejrychlejších se nevešla, byť měla čisté konto.

     Ale jak jsem již konstatoval, je to jejich věc, jestli je tohle baví. Ale mě trčet doma sám a opuštěn, a ještě být z dálky pomlouván, rozhodně nebaví!

     Váš chudáček koníček

WP_20150919_011x




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: