pondělí 5. října 2015

     Nevědí, co vlastně chtějí.
     Dvounozí.

     V sobotu děsné scény, že nechceme dolů… Tedy borec Amík, abych to plně upřesnil. A dnes, když se borec Amík služce doslova vtíral, jsme dostali vynadáno, že jsme otravní a ať táhneme někam.

     Rozumíte tomu?

     My tedy ne. My jsme pouze a jen přicválali, když jsme zmerčili služku, akorát že ta zrovna táhla dva kůly a vrták a že nám prý pěkně děkuje za ten zlomený sloupek v době, kdy je půda vyprahlá a připomíná beton.

     Tak jako není zač, my se rádi přičiníme, dobré skutky dělají radost i nám. I když pravdou je, že moc radostně nevypadala, protože vyvrtání té jedné díry jí zabralo půl hodiny čistého času, kdy stejně nakonec musela dojít pro sekerku a kus půdy nejdříve odsekat, aby vůbec dostala vrták do pozice aspoň základního záběru

      No, byl to zase výkvět, slovní, jeden peprný výraz za druhým, a když jí pak došly síly, neříkala radši už vůbec nic. A přitom jsme celou dobu stáli u ní, vzorně a skoro až dojemně! Akorát ještě kdyby se nám to hloupé nářadí nepletlo pod nohami, zásadně se přemísťovalo tam, kde jsme zrovna potřebovali nejvíc stát, a služka naši přítomnost naprosto nestoudně pohanila, a že prý jsme doslova „odporná asistence“.

     Je blbá.

     Beztak ten sloupek, na jehož dostání do země spotřebovala všechny své fyzické síly, se vyvrátil jen kvůli tomu, že ho zakopala blbě, nikoliv že si o něj největší borec ve vesmíru přišel podrbat hlavu.

     A pod sedlo jsme museli, bohužel. Jeden by řekl, že když se dvounožec vyplivne ze sil a je zralý na odvoz do hospicu, že radši půjde domů odpočívat. Jenomže u nás je to jinak, jízdárna se konala, a že Anetka svůj 349 let starý bičík zlomila o největšího borce ve vesmíru, není nic jiného než jasný důkaz, jací jsme chudáčkové koníčkové!

     Váš chudáček koníček

WP_20151005_010 WP_20151005_012




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: