úterý 20. října 2015

     Takhle narušovat mou důstojnost…
     Ale popořádku.

     Moje často mimo obraz jsoucí služka si na dnešek vymyslela cválání, abychom prý my dva měli trošku té radosti, ze života. No sláva, že její myšlenkový pochod konečně vyprodukoval něco, co není v rozporu jak s naším hlubokomyslným přesvědčením, tak i principy nutnými k přežití. A protože Anetka spěchala, dala z několika alternativ vybrat jí, a v tomhle směru jsme oba s Anetkou za jedno.

     Hurá, vyhrálo cválání pod horou vysokou!

     Akorát že pod horou vysokou na nás číhalo dost nemilé překvapení, a tím bylo stádo krav. Tedy jalovic, jak mi neopomněla zdůraznit služka, akorát že mně bylo naprosto ukradené, jestli jde o krávy či jalovice, protože byly tam, kde být neměly, a prokazatelně tudíž žraly Finy. A tak jsem zahájil domovní obranu, když už služka nebyla s to závažnost situace pochopit, a nenápadně jsem vybízel i borce Amíka k úprku zpátky domů, ale borec je zrádce největší a naprosto neomaleně mě v tom nechal.

     A jako utíkat domů sám a opuštěn, to není úplně ideální řešení, takže jsem utřel a po další služčině přesvědčovací metodě jsem tedy zamířil za Amíkem, a vůbec, ale opravdu vůbec se mi to celé nelíbilo.

     A měl jsem pravdu, opět! Protože záhy se ukázalo, že vlastně není kde cválat, když všechny ty louky pod horou okupují jalovice. A pak že nemám těžký život!

     Navíc služka se pak ptala Anetky, jestli půjdeme směrem na Kolešák, že tam se cválat dá, ale bude to trošku (trošku víc) dramatické, nebo že si můžeme vyšplhat horu vysokou.

     No a co myslíte, že Anetka vybrala?

     Sakra práce už, s těmi dvounohými. Je normální, že se někomu chce jít dobrovolně šplhat výšky?

     Bohužel nebylo zbytí, nahoru jsme museli. Pár pokusů o zvrácení situace proběhlo, ale s neúspěšným výsledkem, a je od služky opravdu milé, že nás nenutila celou dobu klusat, tak jako v dobách minulých. A na podkově že zacváláme, jenomže tam to úplně zkazil borec Amík, protože to s Anetkou odpálil dost nešťastným způsobem, a jak ona neznalá terénu honem nevěděla, kam vlastně míříme, ocitli se naprosto jinde než já se služkou. A než jsme se všichni zase sešli, tak už cválat nemělo cenu, a že to zkusíme tam na další louce, akorát že tam na další louce zůstala služka němě zírat, protože cestička, která k těmto účelům tam bývala vyšlapaná, nikde.

     No prostě když to shrnu: dostiháci už chodí jinudy, čímž nám to celé pokazili, protože než se služka zorientovala, byli jsme v místech, kde to kompletně rozryla prasata a kde nešlo ani klusat.

     Máme oba tak těžký život!

     A vyšplháním nahoru na horu výlet zdaleka nekončil, protože Anetku zajímalo jezírko, takové to historické a staré přes dva tisíce let. Služka se děsně kasala, že samozřejmě ví, kudy k němu, a tak jsme se statečně vydali tam půl hodiny bloudit, neboť té trubce absolutně nedošlo, že po katastrofálním období sucha nádrž asi vidět nebude.

     Aspoň že vyhlídku našla, protože jinak by neměla Anetce co ukázat a asi bychom tam bloudili doteď.

     Takže milé bílé jalovice, moc vám děkuji za zkažený den!

     Váš chudáček koníček

WP_20151020_009




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: