sobota 31. října 2015

     Letecký den s Květy, po třech letech skoro na den přesně.

     Akorát že dnešek jsme nestrávili na louce u řeky, jako onehdy, protože dnes se místem činu stala naše pastvina.

     To víte, že i na naší domovské pastvině občas žerou Finy? I Amíky?

     I když nejdřív to byla nuda, to je potřeba zdůraznit. Služka totiž přišla i s Frostem a jali se likvidovat popadané stromy, a že prý s námi mají děti pracovat tak, aby na ně služka vždy viděla. Což je absurdní! Protože přece bubáci a hastrmani číhají zásadně v nejvzdálenějších koutech. A jak se jich sakra máme lekat, když tam nesmíme chodit?

     A tak jsme se tak jako ploužili a nezájem, protože trasa se opakovala pořád dokola, trapně jako na kolotoči: od vchodu v klidu k plotu, podél plotu klusat, před překážkou u bříz zatočit a klusat až nahoru, vyšplhat po mezi a přejít do kroku. A poté zase ke vchodu.

     Takže bylo vlastně na místě náplň práce trošku okořenit, a protože klusat to převýšení je fyzicky náročnější, tak jsme zkusili to vycválat, jakože odraz, tři cvalové a hurá, jsme nahoře.

     A právě onu fázi „hurá, jsme nahoře!“ největší borec ve vesmíru upgradeoval. Přesněji vyjádřeno, obohatil ji o kozelec. Ještě přesněji vyjádřeno, hodil si hrbem až tolik radostně, že se Péťa ocitla dva metry ve vzduchu a poté již nedokázala trasu návratu na zem ošéfovat tak, aby přistála zpět do sedla, a rozložila se v trávě. Borec Amík vzniklou situaci přijal klidně, jen se tak na ležící tělo podíval a poté pomalu odcházel směrem ke žlabu, aby náležitě demonstroval, o co tady ve skutečnosti jde.

     V tomto odstavci je nutné podotknout, že Péťa na sobě vůbec poprvé měla bezpečnostní vestu, takže by se slušelo největšímu borci ve vesmíru poděkovat, že jí byl dobrovolně nápomocen v otestování funkčnosti. A funkčnost vesty se zdála být v pořádku, soudě dle nadšených výkřiků „hustý! To bylo hustý!“, které se linuly jak z trávy, tak i z mého sedla, protože „hustý“ to přišlo i Anetce.

     Jediný, kdo se s „hustý“ úplně neztotožňoval, byla moje služka, které nakonec nejvíc „hustý“ přišlo, že Péťa se hned drala zpátky na Amíka a že chce znovu a ještě, neboť právě tenhle myšlenkový pochod služka nechápe (a evidentně pochopit nechce). A že prý opakování ano, ale ať si Péťa dává pozor, protože tohle všechno je přesně o tom, že si dětičky vezou zadky, kdy akorát balancují díky třmenům a bla bla bla.

     No a co?

     Ale tak hlavně že jsme směli spáchat tu opravku. Protože mně se to děsně líbilo, jak to borec Amík udělal akčnějším, a tak když jsme se vyhoupli nahoru na mez, tak jsem si hrbem hodil já. Já totiž umím házet hrby do strany a i sériově, takže jsem vyhodil nejdřív rovně a poté vykopl stranově, s čímž Anetka nepočítala, a než bys řekl švec, válela se na zemi a já v sérii hrbáků musel pokračovat bez ní.

     Služka stála pod mezí a vypadala, že dnešní trénink okamžitě ukončí, a že prý mi tohle pěkně spočítá. No jasně, zrovna ona, která počítat neumí, to určitě.

     Nicméně právě díky mně se poté vyrazilo na kolo třetí, jakože znovu opravka, a tentokrát jsme byli bedlivě monitorováni nejen služkou, ale i Frostem, který se rozhodl naši pracovní náplň zvěčnit, jak jinak než s odborným komentářem. A že prý změna, že k mezi musíme přijít KROKEM, a jako to se nám vůbec, ale vůbec nelíbilo, protože jsme byli rozvášněni a chtěli jsme CVÁLAT, a i Frost nám fandil! Jenomže služka zavelela „krokem“, a tak jsme s nejvyšší dávkou nechuti splnili úkol a pak hop-hop-hop nahoru, kdy Amík jasně dokázal, že on má nějaké služčiny rozkazy na praku a aspoň symbolicky si hrbem hodil, ale fakt jen trošku. Péťa tudíž sedlo neopustila, takže se vlastně vůbec nic nestalo a měli jsme nárok na pochvalu.

     Služka po skončení ježdění prohlásila, že na tohle je už stará a že nás nechce minimálně hodinu vidět.

     Myslím, že na pastvině už pracovat pod sedlem nebudeme.

     Váš chudáček koníček

WP_20151031_007

WP_20151031_007x2 WP_20151031_007x5




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: