čtvrtek 5. listopadu 2015

     Tak jsem se toho úkolu zhostil já, protože jsem profesionál.

     Myslím toho vzniklého ze včerejší polemiky, týkající se množství dětí, které opustilo ne úplně dobrovolně sedlo. Protože Terce to určitě bylo strašně líto, že neměla co vyprávět! Protože letecký den s Květy je přece jasným ukazatelem vyježděnosti, protože kdo nepadá, ten nejezdí.

     A tak jsem Terku sejmul, aby se i ona mohla cítit jako pravý jezdec. Svým způsobem za to může služka, protože vyrukovala s ideou, že když už jsme na jízdárně (kam mimochodem nikdo z nás jít nechtěl, to je potřeba zdůraznit), tak se bude i cválat. Jako nic proti cválání, protože cválání je děsně prima, ale na kruhu?

     Vopruz.

     A tak jsem vytasil ukázku z mé bohaté sbírky zkušeností, kdy jste si zatraceně jasně vědomi faktu, že na vás sedí ne moc zkušené děcko. A kdy naprosto logicky zkoušíte situaci uhrát ve svůj prospěch, takže po udělení cvalové pobídky buď zrychlíte klus na tempo „šicí stroj“, nebo předkem jakože cváláte a zadními zůstáváte v klusu. Tyto formy odboje nevyžadují žádné velké přípravy, ani kdovíjakou fyzickou zdatnost, protože nezkušený jezdec víc prd, co zrovna děláte, a hlavně je rád, že sedí a jede.

     Hloupé ale je mít poblíž služku. Přesněji vyjádřeno služku a její dlouhý lonžovací bič, a tak když jsem opakovaně předstíral, že vlastně nemám nejmenší tušení, o co jde a co se to proboha po mně vlastně chce, služka svůj lonžovací bič popadla a jala se můj sportovní výkon doprovázet takříkajíc face-to-Finface“. Což nebylo dobré, protože v takovémto prostředí se předkem cválá a zadkem kluše hodně špatně. Metodický pokus elegantně opustit kruh a odklusat si úplně pryč, tak jako před měsícem, také neklapnul, a tak mi nezbylo než opravdu začít poctivě cválat, a když už se tedy muselo cválat, tak jsem si hodil hrbem.

     Na svou obranu přiznávám, že to nebylo desetkrát, jak tvrdí služka (protože ona lže pořád), nýbrž jen třikrát, a že opravdu drsný kozelec byl až ten poslední. A právě ten Terku lehce katapultoval, ale vrátila se zpět do sedla a v poloze „mrtvý Indián co nevidět políbí matičku Zemi“ již setrvala, a s tím nemělo cenu cválat dál, takže jsem zastavil, jakože hodný a chápavý koník, a jal jsem se věnovat travnímu drnu přede mnou.

     Terka je typ, který se všemu směje. Kdybych jí vyrazil zuby, smála by se tomu, že šišlá, a stejně tak se smála, když visela z mého sedla směrem k zemi. Se smíchem pak žuchla, a smích ji přešel až v momentě, kdy služka zavelela, že tohle tedy ne, že se bude konat opravka. Dost možná tušila, že když se řekne „opravka“, tak tedy opravka se vším všudy, ale čistě preventivně jsem si hrbáky odpustil, protože služka začínala mít nepříčetný pohled, a to rozhodně nevěstilo nic dobrého. Ještě by ji napadlo si na mě sednout také a to bych fakt nerad.

     Poslední minuty na jízdárně patřily skákání, kdy jsem první šel na řadu já. Jako ne, že bych se nesnažil, ale jak se teď vůbec neskáče, tak nejsem zvyklý, a když jsem po základní rozcvičce na klusových a dalších pidi překážkách doskočil již vyšší skok, zadní chudinka nožička stejně jako minule udělala šejdr, já si heknul a služka řekla, že tohohle má akorát tak dost. A že v tomhle prostě skákat nebudu a tečka. Jakože už nikdy.

     Tak snad jí to vydrží. Protože borec Amík v tomhle nožičky neztrácí a ten skákat musel. A chopil se toho velmi nadšeně, až mi bylo hanba za něho, že se takhle vtírá.

     Mám těžký život, tak jako tak.

     Váš chudáček koníček

WP_20151105_024




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: