středa 11. listopadu 2015

     Svatý Martin.

     Žádný si pro mě nepřišel, což je jenom dobře. Ona sice služka pronesla nějakou poznámku, ve smyslu, že bych se radovat neměl, protože čert si pro mě může přijít kdykoliv, ale jsem si jist, že kecala. Ona vůbec ráda kecá, protože je snad nad slunce jasné, že žádný čert si pro bílého koníka nepřijde, protože čerti bílé koníky nechtějí!

     Čerti radši koníky černé, a to já nejsem. A to, i když vyvíjím značné úsilí, byť ten kousek černozemě je prostorově nevýrazný, na pořádné zválení se to opravdu není. Ale snažím se, ne že ne!

     Služka se sice Martin nejmenuje, ale i přes to vyhlásila sváteční den, a že si vyrazíme na vycházku, jakože i se cváláním, aby měla Anetka radost. Chápete: aby Anetka měla radost. A co sakra my?

     Kdy se něco zařídí podle nás?

     Navíc to všechno nakonec dopadlo úplně jinak a samozřejmě dramaticky, od samého počátku. Předně skutečnost, že borec Amík hodil bobek děsně brzo, sotva dvacet metrů od stáje, a to je špatně. Přece když už tedy si dám tu práci a hodím bobek na silnici v obytné čtvrti, tak aspoň pořádně daleko, aby to měli dvounožci daleko i pro lopatu! Protože takhle to ztrácí smysl, když jim úklid nehody zabere pár minut času a není při tom nutné omezovat dopravní tok vozidel.

     Navíc v momentě, kdy Anetka seskakovala z borce a měla nastartováno na úprk ke stáji, se ozval jeden ze sousedů, že to tam máme nechat, že to potřebuje na záhonek a že si to bere ihned, což byla fakt už dost drsná zrada. A pak na sebe všichni půl hodiny halekali „děkujeme, moc!“ a „neděkujte, já děkuji!“ a „kdepak, to my děkujeme, ušetřil jste nám čas!“ a „ne, ne, to já děkuji, mám čím přikrýt růže“.

     No nepraštili byste je? Kvůli jednomu bobku?

     A zajímavé je, že pánovi služka ani jednou neřekla, aby to shrábl POŘÁDNĚ, aby na silnici nezůstalo vůbec nic. Ale je dost možné, že dvounozí mají mimosmyslovou komunikaci, protože pán to vymetl dočista do čista, jako by mu služka stála za zády s bičem. S tím velkým modrým.

     A my jsme pokračovali směrem nahoru, což byla poloviční zrada, neboť jsme usoudili, že se jde na pastvinu a ono nic. Pak došlo k zádrhelu, kdy služka musela seskočit a dávat na stranu pletivo, které leželo zkroucené přes celou cestu, a nahoře jsme předvedli akci „já chci jít vlevo. Anebo radši vpravo. A vlastně ne, vlevo. I když vpravo je to asi lepší… Ačkoliv vlevo to nebylo tak špatné. Ale zase tam vpravo…

     Služce ruply nervy poměrně brzy, většinou tohle vydrží až k tomu poli, na kterém se kdysi chodily rychlé práce, a když jsme konečně z té pitomé silnice mohli sejít na trávu, k smrti mě vyděsila matrace pohozená v křoví. Ani ne tak proto, že tam nikdy předtím nebyla, jako spíš z důvodů, že se tvářila děsně nebezpečně, a jak jsem odskočil a služka mě neměla na pomůckách, zpanikařil i největší borec ve vesmíru, protože jsem se zrovna nalézal v tom jeho slepém úhlu, a on vůbec v daný moment nevěděl, kam jsem se ocitnul.

     Bohužel nikdo nespadl a pokračovali jsme k lesu, kde nás čekalo veselé šplhání do kopce, které sice bavilo borce, ale mě ne. V zimní srsti vopruz, v půlce jsem předstíral, že už asi nemůžu, a když jsme se konečně dohrabali nahoru, kde jsme měli slíbeno cválat na té louce až úplně dozadu, zjistila služka, že žádná louka až dozadu tam není, protože tam bylo pole a na něm řepka.

     Prostě zrada všech zrad, kterou okořenila služka hláškou „tak cválat asi dneska nebudeme“, a co si budeme povídat, nebylo od ní úplně taktické vyslovovat termín „cválat“, notabene když se nakonec necválalo. Tomu se říká „lživá skutečnost“ a dle zákoníku je to dokonce trestné!

     Takže za to, že jsme začali poskakovat a vytrhávat otěž a caplovat a frkat a trošku i hrbit, může jen ona!

     Váš chudáček koníček

WP_20151111_002

WP_20151111_015

WP_20151111_018x01




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: