pondělí 30. listopadu 2015

     Liják budiž pochválen.

     Neb hlavně díky němu bude mít služka naprosto perfektní kondičku, měla by mu poděkovat. A také vichřici, která celou noc intenzivně dřela, aby s tou těžkou silážní plachtou pohnula aspoň o kousek, a podařilo se jim to: do tří balíků pršelo až do rána!

     Plachta je borec, fakt že jo. Málokdo si dovolí služce takhle oponovat, spolupráce s vichrem výborná.

     A to je vám tak blažený pocit, když služka nenadává vám, nýbrž všemu ostatnímu! Nejsem si úplně jistý, co má vítr společného s tolika orgány, ani proč jej služka posílala do míst, kam vítr zcela určitě nepatří, ale faktem zůstává, že jsme hned po ránu měli kino, protože služka děsně pospíchala. A že prý celou noc oka nezahmouřila, protože moc dobře slyšela, jak dlouho a hlavně jak intenzivně lije, a také fučí, a že celou tu dobu myslela na nás a také na naše balíky sena.

     A co jako? Má nás dojmout, že pro nás pospíchala ještě před svítáním? Když je to její občanská povinnost, postarat se? O chudáčky koníčky?

     Ale jako do stáje jsme šli rádi, ne že ne. Ona když vám na hlavu několik hodin bez přestávky teče studená voda rovně, je to vopruz, a když do toho fičí a burácí vichřice a teče to křivě, je to ještě větší vopruz.

     A já nesnáším vopruzy.

     Ano, zaparkovali jsme do našeho oblíbeného závětří, košaté obří smrky se coby dešťová clony činily pilně, ale zase to bylo daleko od žrací ohrádky. Kterou služka k dovršení všeho trapně opravila, odpoledne, a to tak, že už s tím nejde viklat, a to není fér.

     Jak teď máme vyrábět směšné klopené žrací ohrádky, když to klopit nejde?

     Ale zase dala by se do toho strčit a zaháknout nožička, to předtím nešlo. Což služka nezapomněla zdůraznit, že jestli v tom necháme nohu a urveme si jí, že nám ji pak omlátí o hlavu.

     No jasně, zrovna ona ji půjde hledat. To jí vyloženě věříme.

     Nicméně ve stáji jsme pobyli zhruba do půl čtvrté, načež následovala zdravotní vycházka, kdy služka vybavená kladivem a pilou na nás posadila děti tak, jak je Pán Bůh stvořil (tedy bez sedel) a že máme nejdřív krokovat, pak zaklusat a pak zpátky do stáje, protože i spát budeme pod střechou, v tomhle nečase.

     No celý nakřivo, klusat jen tak zbůhdarma. Ani omylem. Protože utíkat jsme nesměli, takže jsem to celé pěkně odflákal tempem „hlemýžď si to valí“, a do stáje jsem to naopak hrnul.

     Prostě to má něco do sebe, vyspinkat se do růžova (běla) pod střechou, když je venku hnusně.

     Váš chudáček koníček

WP_20151130_003




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: