sobota 5. prosince 2015

     Jistá věc se mojí služce upřít nedá, a to způsob, jakým si umí činnosti naplánovat. Takže máte-li od samého rána naprosto božské počasí, které přímo volá o zdokumentování na fotkách, protože je nádherně slunečno, můžete si být jisti, že jakmile služka přiběhne do stáje, sluníčko se zdekuje. A bude zase pod mrakem.

     Občas je skutečně na škodu, že neumíme komunikovat formou lidských vět, protože tohle byl potenciál pro rýpance jako vyšitý. Navíc mně a borcovi Amíkovi služka nemá jak vyhrožovat, což je fajn, protože když si do služky rýpnou dětičky, odpovídá služka cynickým „aha, tak vy nechcete jezdit? To jste měli říct hned, můžeme jít stříhat trní!“ a děti okamžitě srazí patičky, a že kdepak, že ony nic nikdy neřekly.

     Což by u nás nefungovalo. My bychom s neježděním souhlasili okamžitě, bez výčitek a klidně bez nároků na mzdu.

     Ale tak dobrá nálada nám vydržela, i když sluníčko odpoledne zbaběle vzalo roha, bohatě nás nabíjelo dopoledne a v poledne. Dali jsme si fakt záležet, co se týče zválení se, protože vyválet se v blátě skrz deku je už docela vyšší dívčí a vyžaduje to letité a precizně propracované zkušenosti a metodiku, což jsem Anetce ukázal názorně, protože takhle bravurně černý krk jsem už fakt dlouho neměl.

     U válení je totiž potřeba přemýšlet, neboť černozemě je u nás na pastvině jen na určitých místech, která je nutná si předem vytipovat. A také dávat bacha, jestli poblíž zrovna není služka, protože mívá tendence být vulgární a fyzicky na nás útočit: jak jde o černé bláto, nezná bílého bratra.

     Vycházka byla fakt legrační, protože jsem se celou dobu cpal dopředu, a služka nebyla s to pochopit, že já, zásadově zadní koník (protože vepředu žerou bubáci), prostě dnes chci jít v čele ekipy a basta. Prudila mě hned, jak jsme slezli ze silnice, takže jsem vyklenul okamžitě, abych měl od ní klid, a ona už pak nevěděla, co po mně vyžadovat, abych se nehrnul před Amíka. Vyklusali jsme kopec a nahoře nás oproti normálu nechala vydechnout, že prý se teď pracuje méně a není tudíž nutné tohle vyšlapávat na jeden zátah, a tak jsme se jí odměnili něčím, co by klidně šlo zařadit do kategorie „Jak nám byla polní cesta malá“. Tedy spíš úzká, protože jakmile se začalo cválat a největší borec ve vesmíru mistrovsky vytrhnul Anetce otěž, můj cíl byl naprosto jasný – borce předběhnout.

     Jenomže nebylo kudy, protože služka trapně nařídila utíkat veprostřed, po trávě, a tak jsem střídavě přeskakoval z levé koleje do pravé a zpátky, přičemž jsem pokaždé hodil hrbem, a když jsme si se služkou vysvětlili, že tedy jako opravdu budeme cválat za Amíkem, tak borec cválal děsně pomalu a na mé pokusy ho před sebou hrnout nereagoval.

     A tak jsem si energii ventiloval jinak. A vyhazoval jsem. A sázel jsem jednoho za druhým, prděl jsem a kvíknul jsem si, a když nahoře služka vyslala signál „kluuuuuuuuus!“, předstíral jsem absolutní hluchotu, neb jsem usoudil, že cválat klidně můžeme dál, silnice nesilnice, kopec nekopec, hlavně když bude veselo.

     Anetka sice brzdnou dráhu trošku prodloužila, ale přesvědčila borce Amíka bez větších obtíží, aby zpomalil, a veselo nakonec nejvíc měla služka, která se smála jako pomatená a že prý mě zítra uškrtí, jestli mě začne zlobit karpál, protože nemám klínky.

     No jasně, už se bojím, těch jejích směšných ručiček, stejně chromých, jako jsou moje chudinky nožičky. S těmi uškrtí leda tak velké kulové.

     Váš chudáček koníček

WP_20151205_008  WP_20151205_015




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: