sobota 14. května 2011

Dnešní snídaně fakt odporná. Trenérka na dálku vymyslela, že mám sežrat to, co mi zbylo ve žlabu (tedy třetina včerejší porce), a že snídani dostanu k večeři. A jako večeři se mi fakt snídat nechtělo, protože šlo o zbytky řízků, které nakysly a byly tím pádem ještě hnusnější, než normálně, takže jsem ze třetiny včerejší večeře sežral slabou polovinu, a konec. Tohle po mně fakt nemůžou chtít, to jako opravdu ne.

Pod sedlo jsem nemusel, protože služka mi naservírovala volno, ale i tak vopruz, protože jsem zůstal sám, než se vrátili.

Ale nejvíc vtipná byla večeře a komunikace dvounožců, která by stála za zdokumentování. Když se služka ptala dětí, kdy se povedou koně do stáje, nepochopily děti, že služka myslí odpolední/večerní svedení, a že prý ji prozvoní. Služka nakonec přišla do stáje samovolně, aby se dověděla, že k prozvonění by došlo zítra v sedm ráno, a po nechápavém „a jak se tedy bude krmit?“ se dověděla, že večeře už prý jsou nahoře, což bylo podezřelé, protože mi večeři zcela určitě nechystala včera večer (právě proto, že by zkysla). No a že prý tam mám místo večeře snídani (tedy už nakyslou, po dalších osmi hodinách) a že nakrmí trenérka.

Pro služku to neznamenalo nic jiného, než s čerstvou pětikilovou večeří jít za námi, protože snídaně se od večeře liší dvěma nejdůležitějšími položkami (olej a ten hnus, co mi včera koupila) a mou nakyslou snídani věnovat Amíkovi (protože já bych to nežral ani omylem, notabene po ranní snídani, kdy nic jiného než nakyslé řízky ve žlabu nebylo). A protože jí od předešlého večera bylo blbě, po sežrání něčeho, co její žaludek málem zabilo, bylo celé krmení velmi veselé, protože sotva lezla, klepaly se jí nejen pracky, ale i hlas, když nám nadávala, a byla zelenější než tráva.

Předně jsem perlil já, protože jestli si myslela, že ten fuj roztok nepoznám v půl kila krystalového cukru, tak to se šeredně spletla. Stejně mi to musela do krku nalejt, a mezitím kobyla třikrát rozsekala žrací ohrádky, protože ta by ten hnus žrala plnou hubou, takže tu služka uvázala ke stromu, a šla ohrádky opravit. Poté provázky přetrhnul Béruš, protože v jeho žrací ohrádce jsem byl separován já (moje žrací ohrádka byla totiž nefunkční, protože provázek byl přišlápnutý nohou od vany), a tak jsme můj sladký oves chvíli s Béruš žrali hlava-hlava, než to mě přestalo bavit. Amík mezitím bez problémů sežral jak svou večeři, tak i mou snídani, a Megy se pokoušela utrhnout strom, což se jí nepovedlo. Služka neustále zdůrazňovala, že chcípne (kecala, samozřejmě), a aby té pakárny neměla málo, zmokla na kost.

Když už bylo všechno sežráno a my byli vypuštěni, služka opravené ohrádky pozavírala a šla odvázat Megy, která okamžitě pospíchala ohrádky znovu rozbourat. Za normálních okolností by to byl risk jako kráva, protože služka hrozně ráda hází klacky a útočí vodítkem, jenomže ta byla ráda, že leze, takže z toho kobyla vyšla bez následků a těžkého ublížení na zdraví.

A že prý se máme těšit, prohlásila služka potom. To jako na co?

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: