neděle 15. května 2011

Den ve znamení přesunů v čase a prostoru. A zde bych rád zdůraznil, že se netýkal pouze nás, protože šlo o celorepublikový jev!

My jsme s ním začali brzy ráno, což byla nejoptimálnější doba, protože dvounožci chtěli jet na závody. V praxi to vypadá tak, že přišli do výběhu a žádný chudáček koníček po zaznění signálu nepřišel, protože žádný chudáček koníček na pastvině (tedy v ohradě) nebyl. My jsme totiž měli návštěvu, k ránu, a to kobylku od sousedů, a protože zrovna tuhle noc plot nebyl pod proudem kvůli nabíjení baterie, usoudil Amík, že blond kobylka za risk stojí, a plot padl za vlast. Nám nový přírůstek do stáda nevadil, tedy mně a Béruš, ale Megy z rivalky byla těžce na nervy, a tak došlo k veselému běhání, jak už to bývá. A protože Megy je citově na Amíkovi vázaná, tak jsme byli svědky souboje žen a byla to fakt hlína.

Dvounožci nás vypátrali podle stop, nebyli jsme daleko a ani jsme nestihli dojít k městu. Vlastně nebyl důvod jinam jít, protože tráva po kolena se neodmítá, a když Megy s pupkem až na zem pár hodin před závody uviděla trenérka, málem to s ní švihlo. A kdo jediný to odnesl? Já! Protože já jediný musel žrát snídani, zatímco ostatní vůbec nic nedostali, právě kvůli břichům až na zem.

Samozřejmě jsem snídani nedožral, řízky nežeru a trhněte si nohou. Amík s Megy poté odjeli na závody, které se mně díky předešlým trablům s kopytem vyhnuly, a já s Béruš jsme chroupali seno ve stáji, než přišla služka. Služka se oblíkla, nachystala, donesla si sedlo a zjistila, že jsem špinavej až za ušima, takže z ní vypadlo „ku*va-drát“ a sedlo zase odnesla, aby přišla s kartáčem. Jakože s rýžákem! Po třetím tahu jsem se ji pokusil kousnout, protože tohle jakože tedy opravdu fakt ne, a to jsem neměl, protože jsem tím tvrdým kartáčem dostal přes papuli, ani oko mi nestihlo vystřelit. A pak už hodnej kluk, tedy do chvíle, než na mě hned za viaduktem bafla čarodějnice. A to se lekla i služka, které posléze prohlásila, že to je historicky poprvé, kdy jsem se vyděsil opravdového bubáka.


Samozřejmě Finy poté žralo všechno, ale služka už se jen debilně smála. Smích ji přešel ve Dvorečku, kde se chystali na příchod turistů (otevírala se nová stezka), takže stany, hudba, hafo lidí a tak. Služka viděla na obzoru cválat Acre, a vzápětí i Tosku, takže jsme pospíchali za nimi, že se přidáme, ale Acre už pak cválat nešla a Toska byla fuč, což znamenalo návrat do Dvorečku. Služka pak zkoušela, jak budu chodit v písku, a přestože rychle zjistila, že na písku absolutně žádnou indispozicí netrpím, prudila mě dál. Chtěla po mně chodit rovně, přestože mi šlo o život, takže co stěna, to dovnitř plec nebo záď ven, a cválat ke stanu nebudu, a od stanu už vůbec ne, protože tam byl v bílém písku nasypán písek žlutý, což žralo Finům nohy.

A že radši domů, než dorazí davy turistů. A co se služce nepovedlo? Potkali jsme je pár desítek metrů od stáje, ale v místě, kde vede nejužší stezka, takže mě služka zaparkovala mezi ohradu a les, a čekali jsme, než rodiny s dětmi a psy přejdou. A protože se jednalo o stezku naučnou a soutěžní, domnívali se všichni, že jsme součástí akce, takže mě pohladilo asi tisíc dětských ručiček, což jsem relativně rozdýchal, ale že mi ani jedna nedala jabko, přestože některé ho měly, to už bylo silně na pováženou.

Pak jsme čekali, až projedou kočárky, a když jsme se konečně dali do pohybu, přepadl nás hřebec, další účastník dnešního jevu „přesun v čase a prostoru“, protože ohrada byla neporušená. Docela humbuk, protože služka se snažila hřebce ze mě setřást, zatímco já kvičel a vyhazoval, za služčina remcání „to je průser... to je průser... ať sem nikdo nechodí“, protože nahoru proudili opozdilci. Naštěstí byl poblíž zkušený dvoumetrový zachránce, který na hřebce natvrdo zahudroval, šokovaného soupeře ode mě oddělil a posléze nahnal ke vchodu a zahradil únikovou cestu vlastním tělem. Nevím, kdo z nás utíkal rychleji, jestli služka nebo já, ani kdo víc zakopával, ale služka stihla zatelefonovat, že hřebec je venku, aby se za deset minut dověděla, že hřebec se pase se svým stádem. A musela se na mě jít podívat, jestli jsem opravdu pokousaný, jestli prý nešlo o halucinace z hladu (od včerejšího blbě stavu nežrala). Ale fakt nešlo!

A jako opravdu nešlo o ojedinělý jev, protože to samé se dnes stalo u Prahy i na Vysočině, a netřeba dodávat, že vysvětlovat princip a podstatu těchto her nemá smysl, dvounožci je stejně nepochopí.

A co se týče závodníků, Iva přivezla zelenou mašli.
A zmokli jsme úplně všichni!

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: