pondělí 1. února 2016

     Tak jako ne, že bychom byli z cukru, to skutečně nejsme.

     Minimálně já, byť jako cukr působím. Tedy když ze mě služka sejme deku, protože místa krytá dekou mám krásně a sladce bílá. Služka pokaždé vzdychá blahem, když je toho svědkem, tedy do momentu, než upře zrak na můj krk či břicho.

     Anebo ocas, protože můj královský arabský ohon má k hrdé a sněhobílé barvě stejně tak blízko, jako bílí koníkové k radostnému vítání veterinářů. Ale jako zatím mi ho neumyla, přestože tím vyhrožuje průměrně třikrát týdně, a to ho mám z většiny úplně černý.

     Ale zase na druhou stranu, služka přece několik let básnila o černém koníkovi, takže by mi vlastně měla být vděčná!

     Polemiku na téma „jsme či nejsme z cukru“ jsem rozvedl především kvůli počasí, protože do nás téměř celou noc pršelo. Jakože hodně. A když do nás hodně prší, je to vopruz, a tak když pár vteřin po rozednění přifuněla služka s ohlávkami, neměl jsem s přesunem pod střechu nejmenší problém. To jenom borec Amík si nedokázal ihned ujasnit, jestli tedy jít služce naproti, skrz bláto, anebo se přemístit ke žlabu a významně si zaklepat na hodinky, co se týče zdržování snídaně, ale služčino velmi studené „máš na to dvacet vteřin!“ mu dostatečně napovědělo, že služka s sebou snídani nejspíš netáhne.

     Protože kdyby nepřišel, nejspíš by snídani dostal až k večeři. Což se nedělá, to snad nemusím zdůrazňovat.

     Ve stáji sice bylo sucho a relativně teplo, v závětří, ale i nuda. A víte jak: když se koníkové moc dlouho nudí, musí pak nahromaděnou energii vybít. A to se největšímu borci ve vesmíru odpoledne povedlo naprosto znamenitě, když projevoval obrovskou nespokojenost s rychlostí Anetky, která než se prodrala blátem a otevřela vchod, tak uplynul světelný rok. A tak provokativně šťouchl do pružiny ohradníku, což nebylo poprvé, protože borec Amík rád laškuje s páskou u vchodu. Akorát že v téhle konkrétní pružině teče elektrický proud, takže dostal ránu přímo do čumáku, a jelikož Anetku vcuclo bláto, neměla šanci Amíka udržet. A nemusím dodávat, že já držím s Amíkem basu, a odskočil jsem také, takže i Terka zůstala v blátě, a my jsme zahájili manévr „útěk před nepřítelem“.

     Jako daleko nebylo potřeba utíkat, popoběhli jsme o pár desítek metrů, ale po tom dni stráveném ve stáji jsme měli nepřekonatelné nutkání si zrovna dneska hrát. Takže veselá honička, kdy holčičky štkaly, zatímco my se zvednutými ohony předváděli strach před úplně největšími bubáky v okruhu sta kilometrů, protože bychom byli blázni, abychom nevyužili faktu, že zrovna dneska je služka v práci výjimečně dlouho.

     Ještě kdyby holčičky služce nežalovaly, protože tam služka za půl hodiny byla, oblečená civilně. Zaprasila se pořádně, možná dokonce i líp než já, a že prý tohle nám dá vyžrat i s úroky.

     No to jistě. Už se oba vyloženě klepeme.

     Váš chudáček koníček

WP_20160201_005x WP_20160201_002x




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: