sobota 12. března 2016

     Konečně volno!

     Protože tohle bylo fakt náročné, celý tento týden. Být pod sedlem každý den není zase až tak neobvyklé, protože služčin nejnovější stihomam se jmenuje „jsou to už starší pánové, takže jestli je chceme mít ve formě, musí pracovat průběžně pořád, protože každý výpadek se bude špatně nahrazovat.“

     Přitom ani já, ani borec Amík o žádné nahrazování nestojíme, stejně jako o formu. Naše forma je plně dostačující: dojít si k vodě a k senu, v letním období se přesouvat z trávy do stínu a obráceně. Nic víc chudáček koníček k životu nepotřebuje!

     Jenomže služka usoudila, že děti do roka a dne pojedou Olympiádu, nebo tak něco, a prostě nás péruje bez nároku na dlouhodobější volno. A tento týden byl o to odpornější, že si každý den na mě sedla a aplikovala na mně všechny ty nesmysly, které pochytala v bývalé práci.

     Nenapravitelný optimista, pravil by klasik. Já bych to shrnul do dvou slov: zbytečný vopruz.

     Naštěstí pro nás Péťa s Terkou dnes kvůli výletu přijít nemohly, a protože dopolední ježdění odpískala i Anetka, usoudila služka, že nemá smysl si krátit život pokusem se mnou hřbitov vyklusat sólo.

     A dobře udělala!

     Kárání jsme se ráno nevyhnuli, což se dalo čekat, protože služka si nemůže odpustit nějaké své debilní moudro na téma „co to prkno na žrací bedně?“ a „kdo tady hýbal s tím sloupkem, no?“, přestože by ve svém věku a při stupni svého vzdělání již mohla vědět, že koníkové nemluví a že se tudíž odpovědi nedočká.

     Je blbá.

     Váš chudáček koníček

WP_20160312_001x P1000217




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: