středa 16. března 2016

     Udeřil vichr z hor.

     Bohužel žádná velká sláva z toho nebyla, protože služka nevyměkla a pod sedlo jsme museli. Má docela výdrž, trubka, protože s jarním počasím má tohle pramálo společného, a ona jak se na jaro těšívá už od listopadu, tak mívá v březnu návaly beznaděje a tak.

     Ale letos nic, kupodivu. Zima větší než v prosinci, frustrované sněženky se krčí ve škarpách, nikde ani závan změny k lepšímu a služka nic. Žádné emoční výlevy, sprosté nadávání a lkaní kvůli nedostatku slunečního světla, prostě nic.

     Asi jí fakt přeskočilo. Protože dnes mohla ježdění odpískat úplně parádně, a ne se štvát jako dvě trubky, abychom prý aspoň vyklusali hřbitov. Přitom my po vyklusání hřbitova neprahneme ani omylem. Spíš je to naopak, protože hřbitov, tedy ten kilometr do kopce, je ze všeho úplně nejvíc nejlepší cválat, a to na plné kule.

     Jenomže to služka z nepochopitelných důvodů odmítá. A došlo to tak daleko, že tam smíme už jen klusat, a to jenom proto, aby tam časem mohly jezdit i Péťa s Terkou, jakože na vycházku.

     Koneckonců Terka nás vyprovodila, kousek, že prý chce a na služčino lamentování, že to je škoda energie, nebrala ohledy. Správný přístup! Akorát tedy ta dost nejapná poznámka, kterou služka utrousila těsně před tím, než jsme začali klusat ten kopec, ta byla hodně blbá. Prý „tak třeba nám budeš stíhat i dál, on se Fin nahoru vleče…

     Já jí ukážu, jak se vleču! Jen potřebuji vhodnou příležitost, třeba až na mě bude sedět nějaké dítě a bude nutné jít zrovna co nejpomaleji. A pak budu žádat veřejnou omluvu!

     Váš chudáček koníček

 WP_20160316_001   WP_20160316_005x P1000275   WP_20160316_008x P1000281




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: