úterý 5. dubna 2016

     Bez gogu, dneska.

     Ale zase z toho nedělejte unáhlené závěry. Služka k rozumu rozhodně nepřišla, protože pravým důvodem byla pouze a jen skutečnost, že jsme měli naordinovanou vycházku do terénu, a to si mě vždycky bere služka.

     A že dneska zacváláme, nad Rozárkou, že už by to mohlo být suché tak akorát. Jako nic proti cválání, ale cesta tam je strašný vopruz, páč se strašně dlouho jde krokem, nejdřív po šutrech do kopce, posléze po rozbitém asfaltu, a tam než si nějak kloudně ujasníte, jestli jít vlevo nebo vpravo nebo napůl ve škarpě, nebo po těch hladkých flecích, které mně kloužou a Amíkovi nikoliv…

     To je prostě záhul, psychický. Hlavně služka je na tohle naše popocházení zleva doprava a zprava doleva alergická, že prý ta cesta je už sto let stejná a vždycky se po ní chodilo stejně a že už jsme staří pardálové, kteří snad jsou schopni si tuhle jasnou informaci zapsat a chovat se tak.

     No ještě to tak. Zaprvé kecá, protože žádná cesta není nikdy stejná. Vždycky tam něco nového číhá, a když tam zrovna nečíhá nic nového, tak tam krásně může číhat něco starého, jako třeba torzo židle staré nějakých deset let. Prostě je nutné být ve střehu, a že zakopnu a dostanu málem infarkt z toho, že dole u silnice jdou dva barevní turisté, na tom přece není nic divného!

     Jde o můj bílý život. A kdo jiný by si jej měl chránit bedlivěji než právě já?

     A to jsem chtěl jít aktivně první, ale když jsem potřetí přidupnul kvůli něčemu, co služka nedokázala ve své hlouposti identifikovat, došla jí trpělivost a že tohle ne. A musel jsem zase a znovu ťapat v Amíkově ocase a vůbec se mi to nelíbilo.

     Dole na konci louky jsme měli čurací pauzu, protože oba si pamatujeme, že se půjde do kopce, jakože do hodně strmého kopce. Služka se sice hájila, že je to v pořádku, že ulevit si rozhodně máme, pokud to tak pociťujeme, ale že by prý vůbec nebylo od věci, kdybychom čurali dohromady, a ne nejdřív jeden, zatímco druhý se rozmýšlí, a když se rozmyslí, že asi ne, po deseti metrech to přehodnotí.

     No jistě, zrovna ona tomuhle rozumí. Ona, která nikdy sedmnáctiletým ani devatenáctiletým koníkem nebyla.

     Ale kopec jsme vyšplhali zdatně. Anetka tradičně zabloudila, v posledním úseku se jí nikdy nepodaří zahnout správně ostře doleva, takže jsme znovu dostali úlevu, jinak by se to muselo vyjít na jeden zátah a to je namáhavější. A pak konečně cválání a tentokrát až úplně dozadu, protože tudy žádný turista nešel a hlavně borec Amík prokázal obrovskou dávku benevolence a cválal v klidu a s Anetkou se nerval.

     Z čehož byla služka dojatá víc, než se slušelo, a vůbec neocenila fakt, že i já cválal v klidu, s rozestupem a ještě jsem snižoval krk, bez vytrhávání otěže, takže jestli si trubka myslí, že i příště budu takto hodný, tak to ani omylem!

     Blbce ze sebe opravdu dělat nehodlám.

     Váš chudáček koníček

WP_20160405_001  WP_20160405_003x P1000713WP_20160405_001x P1000710




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: