pondělí 23. května 2011

Dnešní den se odvíjel dle pana kováře, který nakonec nepřijel. Ale mělo to dvě výhody, zaprvé jsme byli odvedeni do stáje již po poledni, takže tři hodiny pohody v chládku a bez much, a zadruhé kovář už v pět odpoledne dal vědět, že nepřijede, takže se na něho nemuselo marně čekat až do tmy.

A já jsem z toho samozřejmě vytěžil ze všech nejvíc. Na jízdárnu jsem musel, ale to jsem byl rád, protože pořád lepší jízdárna, než zůstávat ve stáji sám a opuštěn a z kolektivu vyrván. Ale právě kvůli kovářovi jsem šel bez sedla, abych byl jakože připraven k okamžitému opuštění jízdárny, a tím se mi otevřela spousta možností, jak se zabavit. Opět na mně krokovali začátečníci, preventivně vybaveni i bezpečnostní vestou, a protože nebyli úplně nejvíc ve formě, dařilo se mi perfektně manévrovat, co se týče nenápadných nájezdů na stromečky. Hlavně ten třetí zleva, ten je úplně nejvíc ideální, protože tam když to zapíchnu a začnu ho oškubávat, tak to dvounožcům trvá dlouho, než jsem přistižen při činu. A že na mně sedí děcko a bezmocně do mě tlačí své dvě směšné holeně a tahá za otěže, mě absolutně nevzrušuje.

Služka dneska jezdila. Ona sice nevěří, že v sobotu něco ze závodů bude, protože okováno mělo být nejpozději dnes, ale pro případ „Co kdyby ano?“ se jala trošku potrénovat, a to v sedle Béruš. Béruš její marnou snahu o „vzít na otěž“ trpělivě snášel, tak doufám, že služku čtvrthodina jízdárenské práce natolik zdecimovala, že si příště nechá zajít chuť. Hlavně trubka jezdila v šortkách, a nejvíc vtipné bylo, když jí z pod zadku vypadlo triko, které zabraňovalo přilepení choulostivých partií k posedlí, a trenérka zavelela „pracovní cval!“ Hnedle bylo mezi diváky veselo, protože Béruš služce nejdřív naskočil kontra, takže ho musela vzít zpátky, nacválat správně, a mezitím si udělala libová jelita, která by v případě pracovního poměru mohla být považována za pracovní úraz.

Inu, komu není rady, tomu není pomoci.

A jako trenérka na mě žalovat fakt nemusela! Ona to totiž služka nevěděla, že v sobotu ostatní pod sedlem byli, protože Radka měla Amíka v terénu na vycházce, a děti byly s Megy a Béruš klusat. A já? Já dostal hysterický záchvat, že s nimi nesmím, takže jsem v přítomnosti trenérky spáchal absolutní harakiri, spočívající ve sprintech „hlava-nehlava, do kopce-z kopce“, vše v kalupovém tempu. Trenérka se docela naběhala, než se jí povedlo mě odlovit, a málem to s ní švihlo, protože „tohle“ prý neschopenka udělená služkou nezahrnuje. A protože jsem byl durch mokrý, přišli pro mě kolegové, jakože vykrokovat na ruce, a to už se mi líbilo, a byl jsem veselý a hravý. Trenérka čekala, jestli se pak neobjeví nějaký problém, jakože nálevka, celá noha anebo celý chudáček koníček kaput, ale tohle fakt nemám zapotřebí.

Nejvíc vtipné bylo, když se po lamentování „To je v čudu, když kovář přijede až zítra, tak už nemám kdy s ním jít zacválat!“ vzápětí dodalo „i když... Ten už nacváláno má, ze soboty.“

Jsem šikovnej kluk, vím to.

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: