středa 13. dubna 2016

     Největší borec ve vesmíru usoudil, že dnes se mu do stáje nechce.

     Děti mají po incidentu s uvláčenou dívenkou na Vysočině od služky zakázáno s Amíkem vyjednávat, pokud není k odchodu svolný ihned a dobrovolně, a tak pro něho nahoru musela služka. A byla z toho od pohledu absolutně nadšená, protože musela z práce pádit tryskem, a když vyklusala kopec a chtěla spustit kázání, borec Amík ani nepohnul uchem a do ohlávky strčil nos dřív, než by služka řekla švec.

     Je vtipnej.

     Je totiž nejlepší, mám se stále co učit.

     Pro mě docela bída, protože časový skluz, který kvůli Amíkově incidentu vznikl, zapříčinil navýšení časového limitu vztahujícímu se k likvidaci zimní srsti tou divnou věcí, kterou služka dostala od Frosta k narozeninám, a to se mi nelíbilo. To se mi sakra nelíbilo!

     A v případě borce Amíka nešlo o poslední slovo, protože jakmile jsme vyrazili na vycházku, hned na silnici pustil bobek a služka tudíž musela vyhlásit stav nouze, kdy se Anetka musela cvalem vrátit pro lopatu, Amíkovo umělecké dílo uklidit, posléze odcválat do stáje s lopatou a pak jsme teprve mohli pokračovat.

 WP_20160413_002x P1000805 WP_20160413_001x P1000803 
WP_20160413_003x P1000807WP_20160413_004x P1000809  

     A zatímco Amíkovo zdržování je vtipné a má grády, to služčino je naopak nemá vůbec. Ta nahoře na kopci usoudila, že si asi potřebuje odskočit, a tak nám na pár minut zmizela v porostu džungle, aby se pak vrátila plná zážitků od hlavy k patě. A tak jsme celou tu dlouhou cestu dolů museli poslouchat, jak tam byly nějaké stoky a že pod stařinou nejsou vidět, a že klidně mohla do nějaké šlápnout a navěky v ní zmizet, kdyby sešla z cestičky místní zvěře…

     Proč to vlastně neudělala? Hned by bylo na světě veseleji.

     A veselo bylo i na střelnici, kde se trénovalo z něčeho, co už má poměrně slušný kalibr. Vtipné bylo, že kousek od střelnice služka absolvovala ještě jedno odskočení na ono místo, a co čert nechtěl, zrovna když se opodál začalo pálit.

     A co udělá chudáček koníček, když se opodál střílí?

     Ano, správně, leká se.

     A lekání se se tím pádem stalo nezbytnou součástí vycházky. Tedy ne, že bychom se báli střelby, to vůbec. Střelbu máme obecně v paži, koneckonců před lety jsme bez pohnutí ucha ustáli i bouchací kuličky vržené nám pod kopyta, a co hlavně, střelnice je funkční již mnoho let a chodíme tudy pravidelně, takže nic nového pod sluncem.

     Ale prostě zrovna dneska jsem vydedukoval, že střelba ohrožující je, a služce jsem její mimořádný zážitek s trávou, které se říká ostřice a kterou ne zrovna inteligentně použila na utření intimních partií, okořenil vsuvkami lekacími, kdy jsem se lekal fakticky úplně všeho. Moje fašistické očičko pochodovalo metr přede mnou a odskakoval jsem nejen na silnici, ale i na lesní stezce a ruce jsem se služce pokoušel vytrhnout hned na začátku cválání a nepolevil jsem ani o milimetr až do konce trasy.

     Protože když už, tak pořádně! Chtělo se mi závodit, dneska, a fakt nemůžu za to, že to služce nedocvaklo.

     Bohužel největší borec ve vesmíru svůj příděl kreativity vyčerpal už na silnici u stáje, takže po zbytek práce byl naprosto vzorný, a už jen sám fakt, že cválal celý ten úsek kontrolovaně a nechal se v pohodě vzít zpátky, to je prostě nechutné.

     Tohle by se rozhodně nemělo opakovat. Sám to nezvládnu, být v odboji, to je doufám jasné.

     A zmokly, princezny, obě dvě. Kyš-kyš-kyš!

     Váš chudáček koníček

 WP_20160413_007x P1000819   WP_20160413_010x P1000824  WP_20160413_012x P1000827




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: