pondělí 1. srpna 2016

     Tak už zase píšu, jakože denně. Coby virtuální ikona, a tím pádem i nepostradatelná součást existence mnoha čtenářů, jsem vlastně povinen takto činit. A jsem s touto skutečností plně smířen.

     Ale tak nalijme si čisté mrkve, přátelé: ono dva měsíce přijímat jen samá negativa, tedy různě pichlavé poznámky typu „a to koníkovi upadlo kopýtko, že nepíše?“ či „on na nás totiž úplně sere“… Notabene když si konkurence ohřívá polívčičku, protože co si budeme namlouvat, milý Kocoure, můj deníček je starší než ty sám.

     Ani na nikoho neseru. Tedy pokud mi zrovna nedrží nohu při kování a nebere v potaz mou v pořadí několikátou připomínku, že se mi teď fakt nechce stát na třech a že v rámci stresové situaci potřebuji vyprázdnit obsah střev.

     Nařčení tohoto druhu si tudíž plně vyprošuji, protože jako zástupce svého rodu mám ke všem činnostem vždy objektivní a pádný důvod!

     Takže deníčkový úvod bychom měli a zpět k faktům.

     Dnešek bych tedy vůbec nevypíchnul, co se týče náplně. Odpolední jízdárna byla fajn, protože já pod sedlo nemusel, a když Amík s Anetkou skákali, vtipně jsem jim to doplňoval, takže služčiny pokyny se nesly v duchu „a pak pojedeš na oxer, od silnice, ale nepřejeď mi prosím tě Fina“ či „a kdyby ti tam vlezl Fin, tak zpomal a najeď až ten další“.

     Je úžasné vědět, že jste středobodem vesmíru.

     Horší však bylo, když středobod vesmíru musel nahoru na pastvinu sám. Služka potřebovala jít napřed, aby ukázala rodinnému příslušníkovi pastviny, a aby Anetka nemusela nahoru brát dva koníky plus vodu sama, vzala mě služka s sebou. A nemusím doufám dodávat, do jak prekérní a stresové situace mě tím dostala, protože když jsem nahoře zjistil, že jsem tam úplně sám a opuštěn… A jakmile mi stáhla ohlávku, předvedl jsem své vrcholné číslo „jsem rychlejší než smrt!“ a „hlasitější než technoparty!“, zakončené efektní vsuvkou „už jsme dlouho nevolali doktora, že ano.“

     Jako kdybych já mohl za to, že je bláto, a že v blátě se brzdí a řadí z rychlosti z nuly na sto blbě!

     A když jsem svůj tryskací okruh dokončoval potřetí a můj řev byl slyšet o několik set kilometrů dál než obvykle, položil rodinný příslušník služce otázku „co mu je?“, na což služka odvětila, že jsem debil, místo aby propracovaně a sofistikovaně osvětlila původ mého traumatu.

     A přitom já ji touto formou žádal o pomoc, aby ona coby můj zástupce urychleně vyřešila mou nelehkou životní situaci, a že jsem k tomu přihodil kozlování jako bonus, by měla ocenit, nikoliv hanit!

     Mám těžký život a nejhorší je, že to vím.

     Váš chudáček koníček

WP_20160801_002 WP_20160801_001




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: