středa 3. srpna 2016

     Vymyslel jsem to.

     Když nedbají na mou chudinku nožičku, tak musí na řadu přijít chudinka vočičko. A vyrukoval jsem s tím naprosto noblesně a jak se sluší a patří i patřičně nečekaně a skoro až adrenalinově.

     Ale nebudeme předbíhat, dějově.

     Počasí totiž zradilo, aby bylo jasno. I když vzato do detailu, právě to jasno vůbec být nemělo, protože rosničky zuřivě hlásaly „déšť, přeháňky, smrště, konec světa“, z čehož nepřímo pramenilo, že před sobotními závody si na naší jízdárně maximálně tak zaplaveme, nikoliv zaskáčeme.

     I když zde jsem nucen zdůraznit, že mě se ty závody netýkají, já jsem výjimečně plně z obliga, ale držím s největším borcem ve vesmíru basu alespoň vizuálně, protože jsem šikovný kluk.

     Zkrátka a jednoduše, jasno se nekonalo a Amík s Anetkou museli skákat. Ale nepůsobili dojmem, že by tím byli pohoršeni, borec jako kdyby zkopíroval můj včerejší exces a do práce se poměrně mohutně opřel. A to včetně „žere Amíky“, kdy Anetce dal líbivě najevo, že tu modrou věc, co ne tak dávno byla plachta v hlíně, skákat z bezpečnostních důvodů odmítá, akorát že jeho demokratický názor byl v rozporu se služčiným a borec nakonec na konec na služčiny podmínky přistoupil.

     Ani já jsem nepřišel zkrátka, co se týče skákání, dnes to byly plné tři kavalety, kterými chtěla služka udělat radost Terce. S dodatkem „a užij si to, v drezurním sedle“. A Terka si drezurní sedlo užila viditelně, protože všechny skoky jsem vesele a hravě odpálil z dálky, čímž jsem služku lehce vytočil, protože prý sakra není možné, abych deset let vytrvale a nesmlouvavě chodil pod skok, zatímco teď činím přesně opačně. A Terka nám předvedla líbivou akrobatickou vsuvku, kdy přesedla ze sedla na krk a posléze i zpátky, za mohutného potlesku přihlížejícího davu, a služka jí posléze přiznala, že tímto způsobem jezdívala první dva roky našich společných parkurů.

     A že prý jsem tudíž zvyklý.

     Tak jako mně je to fuk, kde jezdec sedí. Kousek naší třetí životní Hubertovy jízdy služka strávila v závěsu na mém krku, když jsme já a kolega Storm of Fire nevěděli, jestli prchat doleva anebo doprava, protože jsme si neuvědomili, že halali dostih již dávno skončil. Služka tehdy pochopila, že indiánský styl ježdění opravdu není směr, kterým by se chtěla ubírat.

     A přitom jsme si tak hezky hleděli z oka do oka… Držela se mě tehdy fakt pevně.

     Terka se až tak pevně nedržela, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že jsme si to užili všichni, i když ona kdovíjaké množství štěstí a nadšení nevykazovala. Ale to chce prý čas, říkala služka.

     Během Amíkovy skákací estrády se nám jízdárna poměrně zaplnila, kromě kompletního Frostlandu se přiřítily i Kibicka s Jarčou, a tak musíte uznat, že bylo naprosto nezbytné, abych po sundání masky vyrukoval s pořádnou jobovkou a tou bylo již zmíněné oko.

     Prostě ho mám oteklé. Jakože hodně. A nikomu neřeknu, z čeho a jak, takže služka místo do hospody na pivo s Kibickou musela sprintovat zpátky do stáje, aby na mně spáchala drastický výplach Ophtalem a posléze výmaz Ophtalmo-Septonexem a že uvidíme zítra.

     To se ještě uvidí, jestli já něco uvidím.

     Váš chudáček koníček

WP_20160803_034 P1550783 WP_20160803_034 P1550782




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: