sobota 28. května 2011

Závody, dneska. Ale kdyby jenom to! Neúměrné množství stresu, na chudáčka koníčka, což není fér a což by mělo být tvrdě potrestáno!

Faktem je, že ve stáji jsem nespal sám, ale když mě ráno služka vypucovala a navlékla do přepravních kamaší, tak už to smrdělo zradou. A když mě pak trenérka se služkou nacpaly do vleku SAMOTNÉHO, zatímco Amík byl prokazatelně ve stáji, tak už šlo do tuhého. Ale můj řev ubožáka samozřejmě nikoho nezajímal, natož čúzu služku, která se mi smála.

Podezřelé bylo, že mě vyložili ve Dvorečku, ale budiž: zaparkovali mě vedle Tosky a dostal jsem seno, což bylo fajn. Mezitím doma naložili Amíka s Megy a odvezli je na závody s tím, že já a Toska budeme navážka číslo dvě. A to jsme samozřejmě nemohli nechat bez patřičné defenzivy! A jestli si služka myslela, že vlezu do vleku první, tak to ani omylem, protože jsem nemohl dopředu vědět, jestli to třeba není pokus mě obalamutit, protože těch deset minut sám v přívěsu absolvovaných ráno mě fyzicky poškodilo.

Ani Toska v bojkotu nezaostávala, a protože dvounožců bylo málo, nezbylo než naložit Masťu, aby jakože za ním vlezla Toska, a pak ho vyložit, aby jakože naložili mě. Nemusím doufám dodávat, že jsme manévr zdařile sabotovali, protože tři dvounožci byli málo. Bohužel služce pak došla trpělivost a spáchala na mě fyzický trest prostřednictvím své dlaně, takže jsem nacupital do vozíku a radši jsem ani nedýchal. Hlavní bylo, že jsem ve vleku nebyl sám!
Na závodech velmi veselo, protože nedostatek pomocníků zapříčinil delší nakládání, což mělo za následek nestíhání. Služka s Julčou nevěděly, co dřív, takže než jsme byli vyloženi z vleku, naběhaly sto jarních kilometrů, a služka už věděla, že v takovémhle časovém deficitu není šance mě dostat pod sebe, tak jako minule v Děpoltkách. A nemýlila se, protože mně přišlo důležitější řvát na Megy a volat Amíka a zároveň řešit, kde a proč je Toska, což v tolika startujících opravdu nebylo jednoduché. Služka rezignovala a šla se mnou zaklusat, takže jsem jí povytáhl ruce o dvě čísla, a protože náš start se blížil, tak jsme i zacválali. Chtěl jsem hrbit, ale moc příležitostí mi trubka nedopřávala, a protože byl zrovna postavený křížek, navedla mě ho přeskočit.

Pak debatovaly s trenérkou, protože jsem doskočil jinak, než bych prý měl, a že prý ještě jeden pokus, tentokrát kolmák a z tempa. Služka se tempa obávala, a to právem, protože jakmile jsem doskočil, zahájil jsem veselé vyhazování, a protože šlo o sériovou akci, kdy služka málem přeletěla z opracoviště do kolbiště, prohlásila služka, že na takovouhle práci se může zvysoka vys*at a šla mě odhlásit. Paráda!

Ale jen na chvíli, protože tento způsob doskakování prý není to ono, že v časové tísni nemá smysl se pokoušet o uvolnění, a že na mě poštvou ne jednoho doktora, ale hned dva.

To jsem ještě netušil, že mě čekají mnohem horší stresy. Když nakládali Amíka a Megy, chtěl jsem jet s nimi a táhnul jsem služku za sebou, jakože pojedu vlevo spolu s kobylkou, protože tam bychom se určitě vešli, ale bohužel. Vlek prý je pro dva koně, ne pro dva a půl, byl jsem zpacifikován a násilně odtáhnut, a i když jsme na sebe s kobylkou volali celých dalších pět minut, nebyl jsem vyslyšen a málem jsem zkolaboval. Aspoň že Toska na závodech zůstala, ta pro změnu volala mě a jako bylo to fakt drama.

Ale největší drama jsme s Toskou připravili dvounožcům, když nás lákali do vleku, jakože pojedeme domů, protože neměli ani dostatek lidí, ani třetího chudáčka koníčka, který by dělal vodiče. Zkoušeli naložit mě, ale já věděl, že poblíž není trenérka, takže na salámu, a tak museli ukecat Tosku. A ukecávali ji dlouho, než se uvolila nastoupit, a já se samozřejmě nechal ukecávat také, i když ne tak dlouho.



O to větší šok mě čekal ve Dvorečku, kde byla Toska vyložena, protože já tím pádem ve vleku osiřel. A to jsem tedy málem nerozdýchal. To jsem málem umřel! Ano, zkoušel jsem řvát, kopat a hrabat, ale nikdo na mou paniku zřetel nebral a celých těch deset minut jsem musel absolvovat SÁM a OPUŠTĚN, doslova oderván od stáda a psychicky rozbit a zničen!

K dovršení všeho ve stáji ani noha, tedy kromě těch lidských. Služka rychle pochopila, že já večeři nechci, a když mě pak vedla na pastvinu, historicky poprvé jsem se do kopce nešinul. Naopak jsem pospíchal, služka nestíhala poklusávat ani smrkat, a když jsem pak čekal, že mě pustí a já budu moci pádit najít kolektiv, tak ani omylem, že prý se nebude dívat, jak si lámu nohy. A pročesávala pastvinu se mnou, dokud jsme ostatní opravdu nenašli, a když mě pak pustila, předvedl jsem „vypusťte Krakena“, se speciální vložkou „válím se, válím se... vyskočím do vzduchu... roztáhnu přední nohy a hrabu... svíčka... ještě vyšší svíčka... služčino „kurva, proč nemám foťák?“... hrbanec a samozřejmě krátký sprint kolem kolegů. Vše za doprovodného kvičení, protože u tohohle se prostě kvičet musí!

Prostě radost je radost, tohle dvounožci nikdy nepochopí.

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: