čtvrtek 18. srpna 2016

     Služčino trapné výročí bouračky s Bobánkem.

     Není roku, aby nám to nepřipomněla, jak se vraceli s mým předchůdcem a rovněž kamarádem z vycházky, a do zadku jim vjela motorka se dvěma řidiči. Já osobně bych do zádě Barbara Bobana nikdy neboural, protože byla fakt monstrózní a uměla mistrovsky kopat, což motorka a přední řidič pocítili na vlastní kůži/plechy a odnesli si patřičné následky.

     Služka srážku odnesla jen s rozbitou hlavou a jsem si jist, že se jí nerozsvítilo, i když tu skálu lebkou orazítkovala pečlivě. A jelikož nám tuhle historku nepřestává vnucovat, rozhodl jsem se dnešnímu datu přiřadit svou, Finečkovskou.

     Už jen kvůli skutečnosti, že nás z pastviny vytáhli po šesté hodině ranní, bylo nutné dát najevo, že tohle je už extrémně nehorázné a neohleduplné. Protože celá rošáda se udála jen proto, že Frost měl naplánovaný přesun do Prahy vláčkem, a služka vymyslela, že by nás mohl z okna vláčku vyfotit.

     Chápete logiku věci: kvůli jediné fotce z dopravního prostředku vstávali za tmy a jali se na mapě hledat místo k tomuto počinu ideální, tak aby plán nezmařil průvodčí prahnoucí po kontrole jízdenky ani příroda zakrývající výhled.

     A jako nám se do té trávy vedle cválací louky nechtělo. Hnali jsme se tam jako pitomci, těch několik kilometrů, a vyloženě nejvíc nadšení jsme byli právě z toho, že se najednou musí stát a čekat, až pojede vlak. A když konečně vláček přijel a Frost nás vyfotil, zavelela služka „super, můžeme jít cválat“ a že zkusíme přejít na cválací louku po pěšince vychozené lesní zvěří.

WP_20160818_006 z vláčku

     A že prý když nepršelo, voda v rigolu nebude.

     Což byla pravda, rigol skutečně suchý byl, ale já šel první, a protože první koník je vždy zatížen funkcí bedlivě monitorovat, jestli někde něco nežere koníky, měl jsem naprosto jiné starosti než řešit, co je pode mnou. Přece jen ten kopeček rozjeté hlíny v travní koleji jisté příznaky nebezpečí vykazoval, takže bylo nutné ostražitě fučet, a tak jsem do toho rigolu žuchnul nejdřív předkem a posléze i zadkem, aby to druhé části chudáčka koníčka nebylo líto. Služku setrvačnost přemístila ze sedla na krk, kde se obkročmo usadila a že seskočit do té mokré po pás vysoké trávy odmítá, protože bylo asi šest nad nulou, a tak jsem musel vstát i s její milostí a jejími šedesáti kily na krku. Nabízela se obrovská šance před bubákem odskočit, protože na krku žádné třmeny nemám a služka neseděla úplně stabilně, jenomže největší borec ve vesmíru byl stále ještě na druhé straně rigolu a nemělo to tudíž smysl.

     A tak jsem se poskládal, a když jsem stabilně kráčel po všech čtyřech, služka si přesedla zpět do sedla a zavolala na Anetku, ať to radši obejde, protože na tyhle manévry je už fakt stará.

     Naštěstí pro mě se cválat šlo, kvůli blížící se všestrannosti, a náramně jsme si to užili, oba dva. Borec Amík to trošku nakopnul a ze třístovky bylo najednou tempo 500, asi aby nás žádný bubák nemohl sežrat, a že jsme zpátky museli jít jen krokem a být hodní kluci, nebudu vůbec komentovat.

     Služka opravdu nemá smysl pro soudržnost.

     Váš chudáček koníček

WP_20160818_014 WP_20160818_019 WP_20160818_027 WP_20160818_029 WP_20160818_030




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: