sobota 3. září 2016

     S okamžitou platností žádám o výměnu služky.

     Protože všechno, co ohledně mé bílé osobnosti dnes vypustila ze své nevymáchané pusy, již notně hraničí s mou trpělivostí a benevolencí k její osobě všeobecně.

     Jako jak že jsem bílá kreatura, bláznivá?

     Co si ona o sobě myslí?

     A tohle mám za svou dobrotu, statečnost a obětavost. Přitom za běh událostí může hlavně a jenom ona, její milost služka, protože já jsem nebyl ten, co hned před stájí nahlas řekl „budeme cválat a půjdeme na louky, ať si to kluci užijí.“ A vlastně i proto největší borec ve vesmíru okamžitě zvedl svůj noblesní hustý černý ocas a hodil na silnici pořádnou hromadu bobků, protože co si budeme povídat, s plnými vnitřnostmi se utíká a kozluje hůř než obvykle.

     Tedy ne, že bychom to neuměli, ale je lepší být vždy připraven, na všechno.

     Připravena rozhodně nebyla Anetka, která musela seskočit a absolvovat sprint 400 m přes překážky. Nejdříve první kolo pro lopatu a posléze již s naloženou zpět ke stáji, za mohutného fandění služky, která samozřejmě zůstala dřepět v sedle a že prý nás podrží oba. A nedokázala pochopit, že je naprosto na místě zkoušet požírat trávu okolo a zamotat se vzájemně do otěží, protože stát veprostřed silnice a hlídat hromadu exkrementů, to přece není vhodná práce pro chudáčky koníčky!

     Po uklizení Amíkova uměleckého díla jsme konečně mohli vyrazit na slíbené louky, a jak jsem byl nedočkavý a tancoval jsem hned na první silnici, rozjely se mi zadní nožičky, a to mi služka vynadala poprvé. Jako kdyby to byly její chudinky nožičky, či co; nechápu, proč se mi zrovna ona do nich neustále montuje.

     Jako kdyby si nemohla pomlouvat ty svoje!

     A na loukách katastrofa. Hned na té první bylo životně nutné chopit se funkce ostrahy, protože největší borec ve vesmíru byl trapně vzorný a vůbec neřešil bubáky, což se mně opravdu nelíbilo. A přitom podnětů byla spousta, protože co křoví, to potencionální žrout Finečků, a kousala mě i tráva a lopuší, a když jsem při přechodu řeky předvedl své vrcholné číslo „vodu jsem nikdy v životě neviděl“, docházel služce klid a mír v duši, a že tohle jako fakt ne.

     A že se bude jen klusat, čistě výchovně, a to se mi tedy nelíbilo ani trošku.

Protože já cválat chtěl. Hodně moc. A neustále jsem jí odskakoval, a pokaždé jsem u toho hekl, protože mě nepustila a nedovolila mi ani nabourat do Amíkovy velké hnědé a zatraceně pomalé zádi, a celý můj vesmír mizel v propadlišti dějin a byl jsem frustrován a rozpolcen a na pokraji vyhynutí, protože se fakt necválalo.

     Ani vteřinu!

     Ani na té velké dlouhé louce, protože tam moje odporná služka nařídila „natruc jen klusat“, a nepomohlo nám ani cosi, co na konci zaharašilo v křoví. Sice jsme s borcem Amíkem okamžitě odskočili do strany a rýsoval se moc hezký úprk před bubákem hlava nehlava, jenomže borec Amík začíná být neskutečně usedlý a po úskoku si jen dvakrát frknul a nikam neutíkal a z dostihu nebylo nic.

     Taková příležitost a takhle ji promarnit…

     Samozřejmě jsme si to vyslechli, že bychom se ve svém věku už mohli chovat dospěleji, a když jsem při klusání již směrem domů předvedl let plavmo poté, co jsem tu samou hliněnou část cestičky, po které jsme přijeli, vyhodnotil coby nebezpečnou, měla mě služka evidentně plné zuby. Jako kdybych já mohl za to, že málem sletěla, nebo co.

     Ale na silnici jsem se choval slušně, ne že ne. Chudinky nožičky se mi rozjely jen cestou tam a jen dvakrát, a že prý příští rok šup zpátky vejčité podkovy na zadek, protože na normálních evidentně nejsem schopen přijatelně chodit.

     No dovolte? Já umím chodit lépe než jen přijatelně! Nemůžu za to, že si služka neustále vymýšlí prkotiny, jako jízdárenskou práci a tak. Běhat umím i po třech nožičkách!

     Prostě mám těžký život.

     Váš chudáček koníček

030920160000 WP_20160903_003




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: