čtvrtek 8. září 2016

     Za můj dnešní výkon bych měl být nominován na borce roku, přinejmenším. Anebo aspoň na Nobelovu cenu, nebo tak něco, protože tohle mi služka sežrala totálně, se všemi navijáky.

     Ale nepředbíhejme.

     Mé vrcholné číslo započalo již ráno, a to když přišla krmit majitelka Amíka. Majitelku Amíka mám velmi rád. Zaprvé mě krmí, a zadruhé mě nikdy nebuzeruje, nic po mně nechce a především mi nikdy nic nedělá, jakože kapat očičko nebo intenzivně monitorovat mou chudinku nožičku. Akorát že dnes i ona vybočila ze zaběhnutého standardu, protože jsem v rámci přesunu na snídani předváděl takový stativ, že by si ho všiml i slepý.

     A dalo se čekat, že bude žalovat, protože okamžitě žhavila mobil a ihned zatepla hlásila služce, že kulhám.

     Na služčinu otázku „pravá přední?“ odpověděla, že ano, a že jestli prý služka bude volat doktora, na což jí k mé obrovské úlevě služka odvětila, že vůbec, že pravá přední je ta s tím chronicky nemocným karpálním tunelem a že ona ani nechce vědět, co jsme na té pastvině prováděli.

     A tím ranní plejáda skončila.

     Teprve odpoledne služku napadlo, že vlastně vůbec nemusí jít o můj karpál, protože tohle bylo vůbec poprvé, co majitelka Amíka nějaké kulhání hlásila. A vzhledem ke skutečnosti, kolik dní jsem letos vinou tohoto konkrétního problému prokulhal… A že ona si něčeho takového spíš nevšimne, než všimne...

     A tak když se služka s Anetkou přiřítily do stáje a Anetka byla pro mě vyslána, služka ji upozorňovala, že asi pajdám a že dolů klidně co nejpomaleji a opatrně.

     Že dolů půjdeme hodinu, služka asi v rozpisu dne neměla, a když mě uviděla přicházet, spráskla ruce. Bez jediné jedovaté narážky na živý stativ či jiného záblesku obsesního humoru, a že no nazdar a že tohle je asi průser.

     Protože takhle epesně oteklou chudinku nožičku jsem ještě nikdy neměl, a že už jsem toho ve svém bílém životě předvedl hodně!

     A že prý takto našlapují koně mající zlomenou kopytní kost anebo vlastně i jinou kost, ale že ve vodě se pozná, jak hodně je otok závažný, protože když to po chlazení sleze, tak že prý dobrý.

     A tak mě nastrkali do vody. Fakticky, protože já tam nechtěl, ale služka byla neoblomná, a že když potřebuje zjistit, odkud to jde, že přes to vlak nepojede. Nevím, kolik vlaků přes co nejelo, ale o třech nohách se chodí docela blbě, a i když mi volili co nejsnadnější trasu, stejně to byl příšerný zážitek, protože největší borec ve vesmíru usoudil, že právě dnešek je tím top dnem pro vodopády a zlil nás od hlavy po mou bolavou nožičku. Studenou říční vodou!

     Služčin výraz po zjištění, že otok po půlhodině stání v řece neslezl ani o milimetr, a že vlastně dost dobře nejde identifikovat, odkud to prohřívá, bych si dal nejraději zarámovat a klidně i podepsat, akorát že ona mě zavřela do stáje a že smůla, že dneska na jízdárnu coby divák a sekačka rozhodně nepůjdu a tečka.

     A to se mi nelíbilo. To se mi sakra hodně nelíbilo, jenomže o třech nohách se blbě hrabe, když je nemocná jedna z předních. A tak když s osedlaným Amíkem služka s Anetkou odešly, řval jsem tak, že se třásla okna nejen ve stáji, ale i na celém sídlišti.

     A nejinak tomu bylo, když mi Amík odešel podruhé, tentokrát již na pastvinu. Služka ho doma nechat nechtěla, ať si prý zvykám ihned zatepla, protože jestli se ukáže, že mám tu chudinku nožičkou zlomenou, tak že se nahoru hned tak nepodívám.

     A že mi nasekala trávy tolik, že by se z toho nažralo pět chudáčků koníčků, ji vůbec neomlouvá! Beztak mi toho nanosila hodně hlavně proto, aby mi zacpala hubu, jenomže já jsem šikovný kluk a řvát na borce Amíka, vzdáleného vzdušnou čarou půl kilometru, jsem zvládl i s plnou hubou.

     Protože já se nedám!

     Váš chudáček koníček

080920160000 WP_20160908_002




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: