neděle 11. září 2016

     Je hnusná. Moje služka, kdo jiný?

     Vůbec té půlce nového koníka nezávidím, takhle hnusnou a zákeřnou služku. Protože všechno to, co předvedla dnes, pro to opravdu nemám slov.

     Předně mě nechala o hladu. Jakože naprosto účelově a bez špatného svědomí. Na noc mi ještě nasekala trávu, ale k snídani jsem dostal už jen mizerný zbytek a tím servírování skončilo. Že nedostávám ani oves, ani müsli, to nehodlám komentovat, tyhle záležitosti se nemocným koníkům nedávají tak nějak pravidelně, když jsou separovaní ve stáji.

     Ale trávu? Anebo aspoň seno?

     Moje služka totiž vyrukovala s plánem, že když ve stáji patřičně vyhladovím, bude koníkovská potřeba „žrát“ navečer mnohem intenzivnější než „lítat jako torpédo a zmrzačit se komplexně“. Musím uznat, že tahle teorie něco málo do sebe má, tedy pokud pominu skutečnost, že nechat chudáčka koníčka o hladu je do-nebe-volající nehoráznost, ne-li smrtelný hřích; ale služka čím dál častěji zapomíná na fakt, že já jsem koník šikovný a kreativní.

     A že toho zvládnu hodně, a klidně i najednou.

     A tak bylo veselo, navečer. Největší borec ve vesmíru, který měl dnešek strávit na skokových závodech, kdyby ovšem Anetku nezačalo pobolívat střední ucho jak jinak než den před startem, pod sedlo musel, aby vstřebal energii, kterou měl nahromaděnou právě kvůli závodům. A že já půjdu s nimi a budu se na jízdárně popásat, když mám ten hladík.

     Tuto nabídku jsem přijal. Tak ono mi nic jiného nezbývalo, takže jsem služku vytáhl ze stáje téměř smykem, a když mi na jízdárně uzdečku ani vodítko neodebrala, jal jsem se hystericky rvát trávu, protože do smrti hladem mi zbývalo pár vteřin. Služka mě poté od vodítka odpoutala a vydali se s Amíkem do kruhu, lonžovat s Míšou v sedle. A to už mi zhola nic a nikdo nebránilo v raketovém startu „směr hluboko“, protože jsem ze sebe potřeboval vyválet všechno to příkoří, kterého se na mě služka v minulých dvou dnech dopustila. A když jsem byl zválený od ucha ke kopýtku, tak jsem vystřelil a předvedl trojitého Rittbergera a Toeloop, což by samozřejmě každý náhodný divák ocenil minimálně nepřehlédnutelným úžasem, akorát že moje služka není standardní divák a vyletělo z ní něco, co nemá se slušnou mluvou pranic společného. A že jestli prý chci být na vodítku, že no problem.

     Což samozřejmě nechci, protože být na vodítku je omezování koníkovské svobody. Nemůžete totiž nikam mimo dosah trapného vodítka a pravděpodobnost, že vás hloupé vodítko pustí do cválací dráhy Amíka anebo do odskokové zóny Alžběty, je minimální.

     A to je jasná nuda.

     Jinak Alžběta je kolmák u silnice, abyste byli v obraze. Děti si jednotlivé překážky pojmenovaly, aby bylo naprosto jasné, kterou má služka na mysli, když už máme barevnou kombinaci u všech bidel totožnou. Že si služka stejně pamatuje jen dvě jména z pěti, je už věc jiná, ale s tím holčičky mohly počítat.

     A jako ve stáji drama. Protože představa, že největší borec ve vesmíru znovu odejde beze mne… Hrůza.

     Naštěstí pro mě k tomuto tragickému životnímu scénáři nedošlo, protože hned po večeři jsme šli oba nahoru a já směl jít první. A jak se většinou v kopci zastavuji a dělám hérečku, tak dneska jsem se nahoru vyhrabal na jeden zátah a služka po dlouhé době pocítila, jaké to je být nefalšovanou kotvou.

     Jo, a neběhal jsem, nahoře. Protože ona by byla schopná mě zase zavřít do stáje. Samotného.

     A to rozhodně není žádoucí!

     Váš chudáček koníček

110920160000 004 
110920160000 001110920160000 003




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: