neděle 5. června 2011

Stále ve vězení, ale jako snažím se. Dopoledne jsem na služku ani jednou nešlápnul, ani jsem ji nezaškrtil vodítkem, když se mě snažila uvázat, abych jí neutekl ze stáje, čímž jsem zabránil tradiční a trapné přednášce na téma „respekt“ a „osobní prostor“. Notabene když ona systematicky narušuje ten můj!

A po obědě přišli Amík, Béruš a Megy, protože bylo dusno a parno. Kolektivně jsme odpočívali, než dorazila trenérka, a pak jsem samozřejmě zůstal sám a opuštěn, přestože mi služka slibovala, že to nějak zaonačí, abych psychicky nestrádal. Jenomže trenérka to nevěděla, takže služka se až navečer dověděla, že už se jezdit bylo, a moc možností na výběr neměla, co se týče slibu, že se také dostanu ven. Sice celou dobu hřmělo a poprchávalo, ale zatnula zuby, a že ven půjdeme. Snažil jsem se být hodný kluk, ale ono to nějak nešlo, takže než mě osedlala, byla pošlapaná od hlavy k patě, a když jsem ji přimáčkl ke zdi, tak mě sprostě uhodila, a to botou.

Byli jsme před bránou stáje, když jsem se poprvé k smrti vyděsil, protože na druhé straně ulice pán táhl vypnutou sekačku na trávu, a ta prokazatelně žrala Finy. Zvedl jsem ocas do praporu a chtěl jsem odskočit, ale služka nejspíš byla ve střehu, protože z ní vyletělo vulgární slovo, a poté silně váhala, jestli do sedla anebo radši preventivně na ruce, o čemž rozhodly její průdušky, kterým se dnes nechtělo pracovat na plný výkon. Že prý bych ji vláčel, a že na to se ona může zvysoka něco, takže mě natlačila ke skruži, a pokusila se nastoupit, zatímco já se pokoušel cválat.

Na jízdárně jsem se k smrti vyděsil posekané trávy, protože to já neznám. Služka pochopila, že vycházka v terénu je pro dnešek pasé, a že nesmíme opustit asfalt, protože asfalt je jediné místo, které nás podvědomě nenutí utíkat (asi proto, že jsme nikdy po asfaltu neutíkali: ale co není, to může být). Pak jsem odmítl přejít ke garážím, protože tam žralo Finy úplně všechno, a přes město jsme většinou šli po chodníku, protože služka nechtěla riskovat případné snahy zazávodit si s auty. Naštěstí bouřky chodce z ulic vyhnaly, takže i chodníky byly prázdné, a když jsme opustili město a zamířili směrem k farmě, odvážila se mi povolit otěže, i když jen decentně.

Menší konflikt zájmů jsme měli, když nás míjela dodávka se zapřaženým vozíkem, protože já chtěl doprava, služka doleva, a jelikož mě nechtěla točit přes levou zadní nohu, spáchali jsme před chatou, ze které vykukovaly zvědavé hlavičky, kreativní představení na téma „hlava jde jinam než tělo“. Akorát že mrcha posléze neváhala použít bič, který na rozdíl od holeně ignorovat nešel.

A pak už jsem byl hodnej. Nechápu tudíž, proč cestou zpátky služka prudila, jakože „dovnitř plec“ anebo „zastavit, stát“, ohýbání a další nechutnosti. Zrovna když jsem svižně šlapal, protože směrem domů se dá vyvinout slušné tempo i v kroku, takže zatímco čtyři kilometry ke svážnici nám trvaly přes půl hodiny, zpátky jsme byli za pětadvacet minut. Ve stáji sice nikdo nebyl, ale večeře mě bavila, provětrání to bylo fajn. Akorát služce asi naskočí opar, protože ta se reálně bála. Nechápu, proč, já měl všechno pod kontrolou!

Je blbá.

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: