neděle 12. června 2011

Služka vyhrožovala Dvorečkem, na dnešek. I přišla strašně brzo ráno, sotva se rozednilo, koneckonců jsem ještě ležel a silně mi hlava nebrala, proč mě prudí tak brzy. A prý abych se nažral, jakože pořádně, když budeme v trapu celý den. Tedy ne, že bych nežral, to já teď žeru pěkně, protože jsem hodný kluk, ale s čím služka nepočítala, byl slejvák, takže když mi na zahrádku navážela trávu a sbírala bobky, zmokla na kost. Pak šoupla do deště i mě, abych prý opršel a ztratily se ty žluté stájové fleky, kterých mám na sobě požehnaně, a to jsem protestoval, protože obrovské kapky studily. Ale pak jsem zaparkoval pod strom a začal probírku trávy, což už se dalo.

Služka ještě vykydala, aby ve stáji nezůstával čpavek, a jelikož mě několikrát slyšela kašlat, tak už prý žádné stlaní starou slámou, že mi bude na podestlání sekat takovou tu trávu, kterou tolik nežeru. Budu mít v boxu travní ráj!

Služka měla dorazit před polednem, ale nikde nikdo. Jí totiž docvaklo, že do Dvorečku, pokud by nechtěla přes kopec (a kopce si mám ještě 2 týdny odpustit), musela by pořádnou oklikou, a jí se v travách moc jezdit nechce. A tak vymyslela náhradní plán, jakože bychom mohli sami zacválat, bez koní a stresování „hurá, budeme závodit!“

Byl jsem nadšený. Nemálo nadšený! Byl jsem natolik nadšený, že jsem trubku hned na první louce málem sejmul, protože v metr vysoké trávě byla cestička, na které odpočíval do klubíčka stočený lišák. A já ho viděl, takže já výstražně fučel, a jak ona služka blbě vidí, když ji pálí oči, tak se lekla víc než já, když liška skočila do trávy a zmizela. Ale tím velké Finovo dobrodružství nekončilo, protože na další louce mě k smrti vyděsil rybář, takže služka opět málem vystoupila, a její štěstí, že v tak vysoké trávě se blbě utíká, jinak bych to odpálil. Na další louce už jsem musel klusat, což byla fáze nejvyšší opatrnosti a přidupávání i kvůli teoretickým elementům, a služce se přes respirátor hodně blbě nadávalo. Následující louka je posekaná a sklizená, takže se mnou preventivně jela veprostřed, abych se nelekal kachen a jiných vodních bubáků, což mělo za následek můj psychický kolaps, protože jsem nechápal, PROČ tudy, když se normálně chodí po krajíčku!

Že služka hodlá na loukách na úpatí hory cválat, jsem tušil, čemuž jsem přizpůsobil strategický plán. Akorát že služka situaci pod kontrolou úplně neměla, takže než uznala způsob mého pohybu optimálním, byli jsme trapně na konci louky, a že to tedy zkusíme tou samou trasou zpátky. Co je divného na faktu, že domů se prostě naskakuje do cvalu za prudkého poskakování a chroptění (prý Zrzek hadr), včetně prudkého vytrhávání otěže, aby služka byla nejvíc ráda, že má prasklý a tudíž krvavý mozol?

A nakonec ze cválání nebylo skoro nic, trapně. Služka vyzkoušela další louku, jestli to se mnou nebude lepší, jestli i tam půjdu (resp. nepůjdu) buď úplně proti ruce, nebo položený na předku se snahou vytrhnout otěž a vzít roha, takže jestli jsem cválal dohromady dvě stě metrů, bylo to hodně. A jako byl jsem pekelně naštvaný, lítala ze mě pěna a ryčel jsem. Já přece nemůžu za to, že je trubka nemohoucí a neudýchá to: to fakt není můj problém!

A aby toho rozezlení nebylo málo, na louce před silnicí mě nutila dělat takové ty divné věci, jakože oblouky, kruhy, vlnovky, ohýbání a tak. Vopruz! Já chtěl cválat, ne tam šaškovat jako největší pitomec pod sluncem, a nejhorší bylo, že služka nehodlala jít se mnou zpátky domů, dokud prý nepůjdu v klidu a neprohnutý v zádech.

Prostě jsem trpěl. Malou satisfakci jsem prodělal, když jsme kráčeli ze silnice do louky, protože tam jela motorka, a to byl perfektní důvod na úskok a odskok vpřed, ale čúza to čekala, takže se včas chytla a ve vysoké trávě mě za mohutného nadávání na adresu motorkáře (který se neráčil zpomalit) vzala zpátky. Hodlal jsem spáchat ještě jeden veselý kousek těsně po opuštění brodu, ale vynadala mi ještě před řekou, takže pak už radši hodný kluk.

Prostě to nemám jednoduché.

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: