úterý 14. června 2011

Jako jak jízdárna dva dny za sebou?
Co si sakra o sobě dvounozí myslí? Že jsou pány světa?

I služka byla ráno krutější než obvykle, protože mi do očí nacpala rovnou oční mastičku, s trapnými průpovídkami, že by mi mě mělo zlobit oko levé, nikoliv pravé. Kdy trubka konečně pochopí, že změna je život?

Den jsem strávil v zahradě a hřebec, který mě nepřestává milovat (byť jen platonicky a z dálky 100m), udržoval skupinu v mé blízkosti, což se mi líbilo, nebyl jsem tudíž úplně sám. Akorát vlak, co mezi našimi ohradami projíždí, občas kazí výhled a narušuje jinak intimní atmosféru, ale dá se to přežít. Taková služka s kapkami v ruce je mnohem horší sousto.

Trubka mě vyzvedla odpoledne, zaparkovala mě a zamířila nasekat mi kromě trávy i podestýlku, takže když se vrátila a zaměřila svou oteklou hubou na dvůr, spatřila mě, jak tlačím oko z důlku a strachy se chvěji. Drželi mě v šachu, Štěpánka na vodítku, trenérka kýblem, a společnými silami se ze mě pokoušely umýt ty žluté fleky, protože z jedné strany jsem byl čistý bělouš a z druhé paint. V tomhle směru by si mohly brát příklad ze služky, kterou fleky absolutně nevzrušují, ta mě vypucuje akorát na hlavě a pod sedlem, abych nebyl odřený od špíny, a na zbytek kašle.

Jízdárna byla velmi zajímavá. Základní opracování provedli začátečníci, to bylo ještě v pohodě, protože trhat listí ze stromečků lze pohodlně i v klusu. Ale pak si sedla služka a nutila mě chodit shromážděně a zvedat nohy a tak, a to už byla pakárna. A tak jsem zkoušel navrhovat jiné alternativy, jakože jdeme domů nebo jdeme na stromečky, takže zatímco ostatní již měli opracováno, my jsme teprve začínali cválat. A to už bylo na štíru, protože už jsem se nemohl držet Sergeje (Kačka k nám zabrousila, že si také zaskáče), a jakmile se začal lámat chleba a trenérka šikovala ekipu na překonání prvního skoku, služce se absence cvalu vymstila. Protože klusové odskokovky já zásadně ignoruji, a když trenérka postavila cvalovou, nebylo to o moc lepší, protože jsem zadní nohy kladl zase úplně jinak, než bych měl.

A čekal jsem, že mě okamžitě z práce odvolají, tak jako tomu bylo pokaždé. Jenomže trenérce to nedalo, že prý tohle není možné, když vet nic nenašel, zatímco služka se snažila vysvětlit, že ona cítí, jak já čekám na pobídku, která ale přijít nemůže, protože služka téměř žádnou praxi s odskokovkami nemá.

A jako já na impulz fakt čekal, protože naposledy, když trenérka vymyslela bidlo před skokem i za ním, jsem právě v tomhle nechal zadní nohu. A dlouhá podkova zaorala a to bolelo, a já nebudu dělat nic, co bolí.

A bingo. Jakmile trenérka bidlo odstranila, rázem jsem ožil. A najednou to šlo, doskakovat normálně; sice jsem skákal šejdrem, protože jsem věděl, že za překážkou je hluboko, ale už to nebylo „divně“, a hlavně mě to začalo bavit. A ne málo! Služce se asi chtělo zoufalstvím brečet, protože nájezdy na překážky probíhaly formou „v hlubokém opatrně, poté raketa hadr“, což jí na odvaze nepřidávalo, a pokud šlo o skoky, které nekončily v hlubším, okamžitě jsem tahal hlavu dolů a hrbil hřbetem. Právě kvůli mému šmajdání totiž trenérka nařídila služce, že MUSÍM skákat na otěži, a jak ona je teď slabá a nemohoucí, lze ji naprosto snadno přetáhnout, takže mi několikrát málem přistála mezi ušima. Akorát že mrcha výcvik v půli hodiny vzdala, že na tohle fakt nemá sílu, protože moje doskoky prý spíš než cílený trénink připomínají „a po každém doskočení ho píchneme vidlemi do prdele a to vší silou“.

Ale co by chtěla? Jsem rád, že už mě nic netahá za nohu, a ona by měla být ráda se mnou, a ne mi nadávat.

Je blbá. Mohl jsem se krásně vyřádit, a ne pak už jen sledovat a nesmět žrát.

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: