středa 15. června 2011

Skoro to ráno vypadalo, že mučení kapkami do očí se konat nebude, ale čúza si při odchodu vzpomněla a fakt mě šla ještě odlovit. Prostě jsem chudáček koníček!

Ovšem mnohem zajímavější bylo odpoledne, protože po obědě spolu s Kibickou přišel i Amík, a to jsem byl fakt rád. A po nich se přišourala i služka, a že jdeme ven, a že bychom mohli zkusit zacválat na loukách pod horou, protože ráno zapršelo a terén je naprosto perfektní, co se týče cválání po trávě.

Takže kolektivní natěšení, tedy kromě služky, protože ta tuhle alternativu navrhla jen proto, abych i já měl slušnou cvalovou práci, před závody. Žalovala na mě, že sólo si posledně neškrtla, a že by potřebovala, aby Amík cválal v klidu, prostě kentr, žádné honění, pohoda. Akorát že Amík pobídku do kentru pojal trošku jinak, takže když se od nás vzdálili, přestal jsem být hodný kluk a tradičně jsem vyvrátil krk, aby mi služka viděla do nozder, a jal jsem se zahájit stíhací jízdu.

Služka zpočátku hodlala brzdit, jenomže jak jsem utíkal prohnutý a ze všech sil jsem natvrdo vytrhával otěž, nechala mě nakonec Amíka dostihnout, s tím, že na Kibicku zavolá, aby tempo snížila na 350, že 500 je fakt zbytečně moc. Ne, že by ji Kibicka neslyšela, ale Kibicka neměla šanci tempo ovlivnit, protože Amík když mě uviděl dobíhat, pojal akci jakože „dostih“ a naopak ještě přidal. Služce nezbylo než mě vzít zpátky, i přes jelení krk a oko vytlačené do půli louky, a to už jsem chroptěl a vztekal jsem se, a protože mě fakt štvala, začal jsem vyhazovat. S prohnutými zády to nešlo úplně dobře, navíc trubka si sedla, a že tohle tedy ne, ale snaha z mé strany rozhodně byla.

Na další louce dostala Kibicka za úkol nacválat, ale POMALU, a že když Amík nepůjde pomalu, tak přejít do klusu a zkusit to znovu. Za normálních okolností by to možná i fungovalo, jenomže to bych za ním nesměl být já a moje oko, protože jakmile Amík nacválal, já začal skákat po pleci jakože „start!“ A Amík se toho okamžitě chytl, takže nastávaly fáze „brzdíme, radši“, a protože služce tekl sopel z nosu i očí a Kibicka nemá patřičnou kondičku, bylo rozhodnuto o „radši necválat“, a to sprostě o nás a bez nás!

A tak je snad jasné, že jsme to pak celou dobu zkoušeli. Při každé příležitosti úprky po pleci, s následným odskakováním, a nejlépe se právě tohle dělalo, když služka potřebovala smrkat, nebo tak něco. A už nás asi měly plné zuby, protože já s Amíkem jsme jít krokem velmi razantně odmítli, a protože každé caplování končilo snahou odskočit, rozhodla služka, že zpátky půjdeme po svážnici na úpatí hory.

Což znamenalo projít dvoumetrovou trávou, a to jí neudělalo dobře. A čím víc jí tekl sopel a slzely a svědily oči, tím šikovněji jsem stíhal hystericky caplovat, předbíhat a tudíž hecovat Amíka, a samozřejmě chňapat po všem, co se dá sežrat, protože já přece od rána nebyl venku na zahradě, kde mám kopu nasekané trávy a lze se tam i popásat.

Služce ruply nervy, když jsme slézali z mírného kopce. Kromě faktu, že se mnou ještě týden a půl žádný kopeček jít nechtěla, jsem ji asi hodně štval tím caplováním, protože klusat na místě z kopce asi není pro šmajdavé zadní nohy košer, navíc jsem odmítal jít za Amíkem v levé koleji a neustále jsem se rval dopředu a zakopával o ten travní pruh veprostřed polňačky. A když znovu tasila kapesník, že si aspoň utře ksicht, a já toho znovu zneužil a hop dopředu, a hop do vzduchu a škub trávu, tak drapla otěž na té straně, kde jsem uškubnul listí, a regulérně mi rycla. Ale fakt drsně! A že když já jsem sprostý na ni, že ona bude sprostá na mě, a že příště do terénu na cválání jedině s průvlečkami, protože jsem rozmazlenej hajzl, který si nic jiného nezaslouží.

Vím naprosto přesně, kdo mě rozmazlil. Navíc dneska máme výročí (před osmi lety si mě přivezla k sobě), takže její finálový proslov o tom, že by nás oba nejraději poslala na jatka, opravdu nechápu. Správně bych měl dostat mrkvový dort!

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: